Oknem pronikají paprsky stínu,
utiskují světlo v jeho ohybech a interferenci.
Od tenkých reflexních ploch a z pod listů palmových stoupá dým
a svíce dohořívají ve své tiché existenci,
jež tak hlasitými barvami rozráži své plameny k cílům životním.

...svíce dohořívají...

Teplo a odpor světovému stínu těchto sfér
přináší nám za odměnu - plamínky mění směr.
Přináší je tomu kdo jim život dal,
tomu kdo tím darem jejich čas s vesmírem ujednal.

...knoty se krátí v rozpuštěném vosku...

Žijí pro to aby nadělili naději mnoha hlídkám půlnočním.
Mají moc proti temnotě svatyni vytvořit, aby jejich životem nebyl temný stín
umřou a nikdo si jejich plamínek
,plápolající tenkrát u vína a karet, když nešel nám proud,
pamatovat nebude, ani u kamínek
kde tuhl vosk a kde se odehrál jejich poslední soud.

...vosk se rozléva a svíčka zkomírá...

Svíce z včelího vosku,
který kdysi tak sladký byl.
Svíti všem lidem i tomu, co hořký život žil.
Svíce, které zapálil, byly mu sladkostí,
stejně jako lidé, které měl rád byli mu radostí.
Záře svíčky zbaví ho starostí
a řekne mu, že vidí jej jak trosku
a že život jde dál.

...tonoucí odkaz života praví svá poslední slova z bažiny parafínu...

Světlem co odhalí černou cestu a rohy měl bys být.
Tak jako já ti tu svítím i ty bys měl plát.
Těch co již žijí a budou zde žít
nikdo se na to již nebude ptát.
Ale těm lidem co začnou se smát,
když černá záře ustoupí, těm dar světla můžeš dát.

...jen dvě svíce jejichž plameny se k sobě tulí zbývají...

A tak se jejich vosk stýká ve dvou proudech
jako by se chtěli obejmout.
Dva vosky vosků oba v jiných rodech
žlutá plástev a modrý parafín
co snaží se její medovou vůni nadechnout.
Plameny naposled na sebe zasvítí
paprsky stínu zas místost osvítí
a jen dým modrého medu
stoupá vzhůru listím palmového klidu.