X: Rozpovídej se.
Y: Šance, ha.
Jak to bylo. V tom snu, kdy jsme se drápali do kopce, trpaslíci světlo hlasy.
Počkej. A pak domek na kopci s malou zvonicí, ale jo já to řeknu – se zvoničkou.
Poněvadž to tak je. Nebylo to nic velkého.
Jen to bylo hodně vysoko. Foukal vítr a slunce svítilo tak, jako před léty v létě.
X:Neboj se.
Y: Když myslíš.
Myslela jsem na to co bylo. A to bylo tak veselé, až je to smutné.
X: Aha.
Y: (A je to tady)
X: Jo ták, aha, dáš si ještě víno?
Y: (jo jo, blesklo se mu v očích)
Ráda si dám, díky.
X: Venku dneska padalo.
Y: (škoda)
Ty nevíš, kde je ta zvonice, že ne?
X: Tu máš ty, jenom ve snu.
Y: (a takhle je to vždycky)
Vlastně už mi pojede tramvaj, díky za víno.
X: Cože?
Y: (kde mám šátek?)
(tu)
No, tak se měj..
A pak to bylo jako vždycky. Rychle zavřít.
Otočit se a vběhnout do těch zastrčených uliček.
Zvednout levačku a kouknout na hodinky.
Doběhnout tramvaj.
(vždycky je to akorát, divné)
Usadit se a na půl hodiny si sednou na kopec
ke
(tak já to řeknu ještě jednou a pro teď naposledy)
zvoničce.
Pokračování...?
Kdepak:) |
|
patafyzik 
fungus2 