Všechny světla zhasnou, když se na ně zašklebíš, dráty se seškvaří, zkroutěj a prasknou, vzácný plyny uniknou ze svejch zářivek tenkejma otvorama, bude to takový horký prdění, který přinese genocidu barev. A kdo se odváží podívat nahoru, spatří tam za chuchvalcema výfukovejch plynů hvězdy, jak poletujou po obloze, jak se roděj a zase umíraj a bojujou mezi sebou, ve velký válce stříbrnejch špendlíkovejch hlaviček po sobě metaj výbušný planety, protože co jsme nehlídali, co jsme pustili z očí, to se teď vysmívá našemu poznání. Stejně jako my, co se ztratíme v hrdelních stínech, ztratíme se pod větvemi stromů a pod poklopy kanálů, z tajnejch úkrytů budeme sledovat hemžení zmatenejch liděnců. Ještě chvíli to potrvá, než se zmátoří po náhlým šoku a z nejzákladnějšího instinktu se vrhnou na toho, kdo zapích klacek do jejich hromádky jehličí. Ten někdo budeme my, jak už víš, bude to krásnej pocit, co stojí za trochu toho skrejvání, za krčení se ve skrytu zaprášenejch okenních tabulek, za občasný zběsilý prchání tmou plnou zavazejících předmětů a Předmětů obdařenejch jménem a silou protrhnout lidskou pleť a vytrhnout chomáč vlasů a zkroutit naše ruce do poloh ne zrovna pohodlnejch, to všechno za neustálýho vrčení a odplivování zpěněnejch nálad.

          Ale utečeme, prchneme nocí jako tolik nám podobnejch prchalo před náma, jako Židi, jako Jeníček s Mařenkou budeme putovat tmou, až světlo vykřikne nad obzorem a dá světu zapomenout, že kdy byla nějaká čerň ve vzduchu, že se kdy cejtil slepej a zmatenej. Lidi nás budou hledat, ale tentokrát jen naoko, zavěsej se do svejch kravat a budou si užívat slunce v tmavejch úřednickejch špeluňkách, v zelenejch dolech budou chytat jeho paprsky a v márnicích a jinejch obchodech… a my, my budeme v jejich sklepech, budem zalezlí, čekat až barvy znovu zhasnou, v prachu a chladu budeme vyčkávat noci, abychom mohli znova utíkat lynčujícímu davu a opájet se tou představou, že to byl náš škleb, kdo odstartoval náš konec.

          Byl to tvůj škleb a ještě dlouho se mi bude vznášet před očima jako něco krásnýho a mocnýho, budu ho vídat ve tmě a v zářících očích našich pronásledovatelů, ten škleb mi v očích zůstane i potom, co ty budeš pryč – to jednoho krásnýho dne opustíš naše zpuchlý sklepení, na zažloutlý matraci ukradený mrtvýmu feťákovi, co neustál nabídku noci, zbyde po tobě jen obrys tvýho těla, jen nedojezená krysa a ty budeš pryč, budeš pryč na věky, ale já to nepochopím, to vím už teď. A snad pak zase vyjdu do ulic, až naše dítě zašlápne světlo do země, a snad pak zase budu prchat a unikat a budu vítat křikem skrejvaný radosti každej novej šrám, každou podlitinu a ránu od dámskejch podpatků, to všechno pro odraz tvejch rtů v mejch očích, protože vzpomínka je silná, ale bude to jiný, hvězdy mě budou pálit na kůži a měsíc, to velký šklebící se sejrový hovado mi bude slintat na holou hlavu, jak zešílí radostí z mý ztráty…

          A pak, pak už to nebude trvat dlouho a někdo vymění žárovky. Potom barvy znovu ožijou, budou se potácet ulicema v mihotavejch rubáších a válka skončí smrtí poraženejch, budou nás střílet ranama do hlavy – tu mou, poslouchej dobře, prostřelíš ty.

          A nakonec i hvězdám dojde munice.