Nebylo to nic moc. Já tenkrát ještě chodil do práce – dělal jsem na ČVUT programátora. Na Stavební fakultě v Dejvicích. Tehdy už jsem měl za sebou tři pobyty v Bohnicích a potíže s lidmi. Šéf katedry po těch pobytech pro mě udělal výjimku: nemusel jsem přednášet a vést studentské semináře. Přesto jsem samozřejmě do styku se studenty přicházel – v počítačové učebně, kde jsme tenkrát měli několik exemplářů PC, dovezených za obrovské peníze odněkud ze zemí Třetího světa, protože tehdy pro Československo platilo tvrdé embargo na všechny pokročilé technologie. Říkalo se tomu Jackson-Vanickův dodatek. A počítače rozhodně pokročilou technologií byly. Aspoň v roce 1989.
      Se zprávami, že se s režimem něco závažného děje, přicházel pravidelně Jarda Gagan. Nevím jak a kde, ale často poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Mně se podařilo chytit české vysílání BBC jen na krátkých vlnách, když jsem byl na dovolené v Krkonoších. Potvrzovalo zprávy, které přinášel Jarda, ale já se tehdy věnoval spíš těm horám.
      Samotný "bouřlivý" 17. listopad jsem nevnímal nijak. Na žádné demonstraci jsem nebyl, seděl jsem doma a poslouchal rádio. To české, tehdy samozřejmě komunistické. Hvězdu, nynější Radiožurnál. Ve zprávách přiznali střet tehdejší policie (Veřejné bezpečnosti) s demonstranty na Národní třídě. Uvedli 6 raněných. To bylo první číslo z později stále stoupajícího počtu.
      Další den jsem normálně šel do práce, tedy vlastně do školy, i když jsem už nevyučoval. Mezi studenty to vřelo, což mě nemálo překvapilo. Připomnělo mi to rok 1968.
      Počítačová učebna byla plná studentů. Tiskly se tam výzvy ke stávkám a protesty proti politice KSČ. Všechno se to tisklo na tiskárnách a psalo na klávesnicích bez diakritiky, protože jiný hardware tehdy prostě nebyl. I ty počítače (IBM PC kompatibilní) jsme vlastně měli ilegálně, zakoupené bůhví kde vzdor embargu. Pamatuji se však na jejich cenu: v roce 1989 stál takový počítač fakultu kolem 200000 Kčs.
      Těch výzev ke stávkám a protestům proti tehdejší "vedoucí úloze" KSČ jsem se bál. Abych byl konkrétní – já se bál, že na fakultu vtrhne policie (Veřejná bezpečnost), že bude vyšetřovat a zatýkat. Netušil jsem, že komunistický režim má tak málo sil, kolik tehdy skutečně měl. Zprávám ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky jsem intuitivně pořád nevěřil. Vybavoval se mi rok 1968, kdy měl mezinárodní komunizmus v Brežněvově interpretaci dostatek sil, aby obsadil republiku svými tanky a vojáky. Gorbačov však možnost takového řešení v roce 1989 odmítl. Nastolil perestrojku. Přestavbu.
      Hodně zpráv se točilo okolo drsného zákroku Bezpečnosti proti stávkujícím na Národní. Počet přiznaných raněných se neustále zvyšoval, mimo jiné i proto, že se někteří z nich báli dalších represálií a ke svým zraněním se přiznávali až později. Nakonec se jejich počet vyšplhal k číslu 600. Tehdy to na Národní muselo být děsně tvrdé.
      Já si však žil svůj normální život. Odjel jsem na víkend Trabantem do Jeseníku za Renatou. Tehdy jsem ji znal už 13 let.
      Když jsem u ní byl, konaly se na Letenské pláni obrovské demonstrace, které přenášela televize. Nemohl jsem se od televizoru odtrhnout. Cítil jsem, že se něco hodně závažného děje, něco o hodně závažnějšího, než kam to dospělo v roce 1968. Že to komunistický režim prohrává, že je pokládán na lopatky. Viděl jsem poprvé od roku 1968 Dubčeka a Kubišovou a poprvé v životě Havla a poslouchal jeho řeč. Byl mi svým celkovým projevem sympatický. Uměl udělat dojem skromného člověka.
      V nových poměrech jsem se však začal cítit čím dál tím nejistěji. Když bylo Parlamentem zrušeno právo na práci, do té doby zakotvené v Ústavě, dostal jsem strach, který vyústil v těžkou depresi. Uvědomoval jsem si svou nedostatečnost ve styku s lidmi a trvale chybějící sebevědomí. Začal jsem shromažďovat léky potřebné k sebevraždě. Vážně jsem o ní přemýšlel, ale nakonec jsem se přece jen rozhodl pro Bohnice. Měl jsem tam tehdy známého doktora, takže mi tam nebylo tak nejhůř. Problém, a to velký, spočíval v tom, že stále ještě nebyly léky. Jen dva léky na deprese se totiž vyráběly v Československu. Ostatní se musely dovážet ze Západu a byly drahé.
      Asi po 8 měsících mě z Bohnic propustili. Byl to můj nejdelší pobyt. Na nemocenské jsem však zůstával. Necítil jsem se dostatečně silný a sebevědomý v nových poměrech. Měl jsem z nich trvalé mindráky. Sebevědomí mi vždycky v životě chybělo. V nových poměrech se však ukazovalo jako klíčová povahová vlastnost. Deprese jako akutní onemocnění ustoupily, aby byly vystřídány trvalou úzkostí. Programovat jsem ještě mohl, chodil jsem na fakultu hrát si s počítači, ale byla to moje labutí píseň. Domarodil jsem se postupně až k invalidnímu důchodu. Ten mi přiznali v roce 1991.