Pokud se na mě zlobíte, tak mi sem prosím nepište. Omlouvám se, ale není mi z toho dobře.
Vzpomínka na Amadeuse
Kdysi jsem měl psa. Jmenoval se Amadeus a byl to anglický kokršpaněl.
Než skončila zima, Amadeus mi onemocněl. A chvíli po tom, co začalo jaro, už se neprobudil.
Zakopal jsem ho v Carapaticích u lesa, kam jsme spolu chodili na procházky. Včera jsem jel vlakem do Trhanova sám. Šel jsem se podívat, na jeho hrob. Když jsem přišel k lesu, už zdálky jsem viděl, že u hrobu chybí kříž, který jsem pro něj udělal. Vehnalo mi to slzy do očí. Sedl jsem si vedle hrobu a chvíli jsem Amadeusovi vykládal o tom, jak se mi daří. Myslím, že mě slyšel. Pak jsem vytáhl z batohu vajíčka a špejli, které jsem dostal od kamarádky a zapíchnul je do jeho hrobu. Kdyby to Amadeus viděl, určitě by měl radost.
Ještě nějakou dobu jsem tam poseděl a pak jsem šel na vlak. Po cestě jsem si z krku sundal píšťalku, kterou jsem na Amadeuse pískal, když se vzdálil natolik, že nebyl vidět. Zavřel jsem oči a několikrát jsem na ni pořádně zapískal.
Je mi pořád smutno, ale myslím si, že Amadeusovi je teď dobře. Kamarádka říkala, že je v psím nebi. A tam je prý všem psům dobře. Myslím, že Amadeuse tam budou mít všichni rádi.