| Snad je zde možnost zapomenutí --- zapomenutí, nikoliv minutí, protože míjí čas, ne já...
Jsem a se mnou jdou ploty a zdi přebytky zdaru jak létavice na prach roztlučené v hmoždíři něhy co tvrdá je jak kámen, když nevěří...
Napsala: „víra je prý směřování srdce, ale mé zvony jsou nehybné... “
Byla oním kamenem, nebo pouhým úlomkem bezvětří, co se samo sebe vzdalo?
Cítila, že měsíc je lhostejnou vizí prastarého osiřelého oka, nebo tam nad městy, plnými nesnadných, přesto nadějných kroků, ji nebe rozplakalo k svému úžasu?
Vidím, jak přicházím zahlédnuta pouze vlastní vzpomínkou na svou podobu v čase...
...kdo ho kdy dohledal?
|