Jediné co
chtěl jsem ti zamávat
uspávankou do dnů
Čekal jsem a do protnutí ti
hrál světlou hudbu
Byla jednoduchá a slábla
jako letmé ohýbání slunečnic
při podzimu ve vlakové zemi

Bylo to roztomilé
ale bez bázňe
Poprosil jsem tě o slova k této hudbě
modlil jsem aby se ti zdála
A až po kotníky tě zapadala listím
tichnounce slábnoucí
uspávanka
v této zemi plné dunících slunečnic

...

Nedělej se cíťo tohle není bežný den jakožeSoňa koukala zpoza skla prohlížela si jej popojížděla prstem po neviditelných mapkách vody dalších a dalších řekách které tento písek neodplaví Tedy bývale řeky tak jak se říká mezi tuláky co si hrajou na ledově čistý den aniž by se něco z toho splnilo Naproti nemocnici stál altánek jak jinak zapadaný listím za ním samozřejmě hradba stromů Ten les byl neproniknutelné sousto pro každého kdo sem přišel a chtěl pochopit rakovinu jako já třeba Ovšem altánek byl i sletem mnoha holubů sedali na jeho střechu a pomalovávaly ji svými hovínky bělavou pouští roztékající se jako křída Jako křída po usmolených zdech kdejakého Města když si s oblibou kreslíš dotek místo koní Přelétali z místa na místo a nadvznášeli listy ty stohy které sem tam tlely a přikrývaly se další a další kůrou Zvedali se do svých protnutí a míhali nad nemocnici jakožeSońa zakláněla hlavu s prstem neustále přitisknutým na skle okna až dokud to šlo a pozorovala je byli tak zvláštně němí přes zrcadlo a přesto mnohem živější než ona Než kdokoli v nemocnici Zase začalo sněžit listí jako pořád a pořád nepředstavitelná vůňe podzimu se rozléhala v každém náznaku zpomaleného pohledu V chodbách Ta vůňe skoro až usmrcovala Možná jí z toho bolí i za krkem ale za to tiché poletování to stojí Odstoupila od okna a pohladila se po ňadrech Stála v pokoji nahá a připadala si že už nevoní že už léta nevoněla "achjo Soňa určitě pořád voní." povzdechla si a sedla na postel Mít tak všechny její světle chloupky dotýkala se svých tichých míst které naposledy a pouze snily Ozvalo se zaklepání jakožeSoňa se přikryla dekou dál však mlčela Dveře se po chvílce otevřely dovnitř vešla sestřička ani ona nevoněla podívala se jakožeSoně na ruce pokryté tmavými místy podlitin "Vím že zase budeš zvracet a bude ti špatně snažíme se je to pro tvoje dobro pro dobro všech" řekla nikdy se o podzimu nemluvilo nikdy se nemluvilo o pořád padajícím listí nikdy se nemluvilo o obehnaní lesem protože mluvit o tom by znamenalo připustit si život a za to takové riziko nestálo koneckoncu nikdo zde nemohl ze sebe delat cíťu jakožeSoňa polkla naprázdno a koukala do tmavých míst své ruky vlastně byly krásné Lístí se dralo okny dovnitř ale sklo nic nedovolovalo holuby opět přelétly a dál sraly svůj vlastní obraz bytí jakožeSoňa nic z toho nevnímala snažila se sama sebe uhranout krásnou svojí bolesti Co ostatně jiného když víte že Vás stejně zabije a je jedno jestli v louce ve které jsme si namočili všechny tváře světa  Zvedl se jí žaludek  "Teď ješté ne až po terapii" napomenula se polohlasem který se zlomil ve stínovém rohu pokoje

...