Kdysi dávno namaloval jsem obrázek -

Kdysi dávno namaloval obrázek
Byl na něm potok a v tom potoce
se odrážely hvězdy které byly
z mastných voskových čar (jako když člověk otevírá lahve s pivem o zeď)
Vypadalo to jako když padají k zemi
Pojmenoval jej Světlonoš a nosil pořád u sebe
Někdy se díval do potoka jestli i on sám se tam uvidí
Velice rád čuchal k vlastní kůži a chloupkům na rukou a ke rtu (když
jej legračně zkřivil) - miloval vlastní vůni  Připadala mu jako reliéf vlastní zodpovědnosti
A pak zrcadla samozřejmě  Pohlížel do nich
hodiny a hodiny až zcela omámen padl na postel
jako stařec jako šeredná maska bez vůle
Jako každé děcko v nás
Davide!  Davide!  Ty a tvá zrcadla a Tví ptáci
a tvé známky kéž jsou voskovou minulostí která
pozvolna steče po papíru až na dno ledového potoka v horách
kam jsem se nikdy neodvážil

Nestal se Světlonošem  Pouhé figurky
vzletu a bez štěstí snad lze je zahlédnout v tomto
odrazu zrcadel  O zrcadlech

Odraz č. 1

Být v Řecku slepcem
psát básně a povznášet je vzhůru
nad  Oblaka hoho moře a jiné vinné zábavy
vždyť olej tolik připomíná med
když tě postižení vrací zpět mezi lidi
pokulhávající etika v cizích očích nenarovnávající záda
a lidskost proudí v žilách a rozlévá se po rozpáleném písku
Přílišná  Pomalost  Vsakování

Odraz č. 2

Dokázala se vyprávět
a usmívat o chloupkách
Chloupky které musely se státi slepcem
Její zelená sukně
schovávala bílá kolena
Chtěl jsem se po nich natáhnout
a vyčíst z nich kterak se bozi
navracejí mezi lidi
Vyčíst z nich alespoň jeden odraz  Člověka

Poslední slečny
v údolí žen (napořád je zalité sluncem a
všude se svíjejí stromy tak upřímné jsou především
a odlupující se kůra připomíná až přespříliš návrat
metastáze přirozené/přirozeně) vykuřovaly detailní doteky
Už je to řada let myslel jsem
na ten les a taky na babičku co nebyla mojí babičkou
Bylo jí hodně přes osmdesát a pořád ještě
navlíkala korálky hrozně legračně se třpytily
a nádherně se přes sebe přelévaly jako malé moře
jako malé prstencové přílivy
když se jich dotýkala - její svraštělé ruce mi připomínaly oblaka
Měla bílé vlasy a v nich šlo
když měl člověk štěstí ovšemže zahlédnout pohled
syna Pepika  Každé odpoledne hrál na trubku
a pak usínal pod velikým topolem vonělo okolo něho pivo
a každé jaro chodil k potoku topit koťata
Byl to možný schizofrenik a nikdy neopustil svojí
maminku a třeba byl pouze namalovaný 
Usmíval jsem se a koukal na babičku nebabičku
trošku se třásla a když s námahou vylezla kopec
snědla pár sedmikrásek a věděla lecos o bíle knize
a všechny včely se jí s úctou vyhýbaly
Poslední dívky vykuřují obživlé sny jsou namalované
a babičku nebabičku si pamatuju už jenom z obrazu
a prudkého škubání topených koťat v jejích rukou
když na krk navlékla mi dlouhé bílé korále

Odraz č. 3

Staroměstské náměstí se ve Snu prodlužuje
Jako každá Praha Jako každá mince hozená
Do vzduchu  Byl jsem žid
A v těchto obrovských věžácích  Okolo
Věže gotikou Napuštěné
Vykukovali z nich lidé a  Viděli mě
A řvali házeli do vzduchu mince
Nenáviděli mé židovství
Cítil jsem dopady mincí na své kůži
Až začali padat i ti lidé drželi se za ruce
a za nimi prudce svítilo slunce  Příliš krásný den
pro poslední báseň a vylidněné gheto
prodloužené Prahy

Odraz č. 4

Být v Čechách slepcem Homére
a nevidět jakoukoli dnešní tmavou noc
jakoukoli smířenou poezii a doufat
že všichni básníci s rukama ponořenýma do medu pomřou
ještě před tím než vytesají nádherné sochy včel a pokaždé nakonec
dotknou se pouze sami sebe v travnatém amen

Odraz č. 5

Být v Čechách a hladit si koleno (jsou na něm jemné světlé chloupky)

... hladila si koleno
víš že celá pravda
celý život
může být v odření
"A dál už pouze věřit
doufat
v dlouhé sbírky náhrobních textu -
prosit
ve sběratele topolů
dívko!"

Malá dívko s odřeným kolenem
zavírající oči před odrazem