"za okny mi  Vyzpovídá se déšť
Bude podzim a ty jseš někde sama

A pro těch pár vlnobití po ránu
mi v hlavě leží tvoje usínání
jako hejno ptáků na stránce
z kalendáře na povlečení u polštáře"

I

Když ženy draly peří
a smály se jak poletují drobounká pírka
do očí jako když sněží - dokud neoslepnou

Dnešek byla další důkladně ponořená noc
bezobejmutá
Tažní utopení ptáci ze severu
Přiletí a svými chladnými křidly
promění a rozmáchnou tuto křečovitou noc vlahou sprškou mraků
Proto už nevěřím
ve vločky na prstu
tak snadno neroztají
ani pohledy z potrhaných dopisů
a na nich polibek -
tvůj polibek
který ještě nedávno připomínal
rozechvělé přání nahých chodidel
a víš - jimi - jimi hory nenakreslíš

Proto možná rozházim papíry
a daruji ti pod kůži  Oblečenost jako probdělá

II

Když automechanici utírali svá začernalá čela
hluboký pot se lesknul a smutnější oči jim zvolna
plnili se až do břehů nikdynekončícím padáním listí
a ruce ty jim voní pryskyřicí

Už žádná víra ani svastiky do
očí vyrudlé  potažmo popraskané
okapy (rezavě červené oprýskané a mokré
podzimní dny  Tlející země pod nohama
opět vzlétne listí a jeho prach ten který tolik
připomíná vůni petroleje se nam vsákne do úst
a kříže na hřbitově opět připomenou ženské zvlhlé dlaně)
Kdekdo pod nimi chytá vodu
do svých úst  Pomalu stéká
a dotýká se vnitřní rozechvělost
prostě jenom zapomenutá

Vlastně nesmekám a
obnažím svou tichou  Oblečenost jako oduševnělá

iii

z nebe padal hustě prach na
kubistickou lampu
ze všech stran
pokaždé jinou

Miluju ticho ohně sedím v údolí a stébla trávy
už se pokládají k zemi - vidím je pozoruji
jak ulehají a všechny lesklé pavučiny strhávají sebou
Všechny louky každý večer
zreznou a opadají vůni do náruče
Jenom křik poslední nezrezlé květiny
se nese nad tou podivnou krajinou
snad jako ze svých rukou a nohou a vlasů
setřásáme drobné piliny z rozřezanách stromů
(dokážu si představit že kůra je tisíce proměněných
tváří postav a hrdinů a milenek a vrahů a nájemnic
které se ukážou na světlo s prvním tahem a linkou písmene
jenž nanesu si na tebe temně modrou tuší)
Ty jejich piliny - jako peří, jako listí či jako prach
jsou totiž nevyřčená slova  do všech koutů deroucí
se stydká oblečnost

a ptáš se tedy co je všechna tahle oblečenost
a já se jenom usmívám a nerozumím

Že všechny žíly řek a stébel trávy
namalované a odložené tam kde sami sedí první schizofrenici
se letně hrajou naše vlastní stíny a když pohlédnou nám
do očí jsou už staří a churaví jako mír chrámu
hirošimský z něhož už nevyzvání zvony a nikdy jej
nepokálí ptáci

vlastně
Ležíme vedle sebe v posteli
a ze stropu legrační hádáme -
hádáme si mraky