Kočky do dné táhle vřískaly ostatně měly hlad. Pozdní stopy se zmenšovaly až byly příliš slabé a příliš zaváte. Slunce svítilo jasně jasné óoooo jasnéééééé do blížícího se večera jak má být má být a ticho se dalo tišit ještě víc než se mohlo jenom křupali jim boty a sníh se tál a mrznul s ledy které křičeli dva milenci přes průchod jezera. Bylo celé zmrzlé a oni na procházce drželi si za ruce vítr silně foukal a každou jejich stopu rychle zahlazoval. Ale byl to krásný den mám čaj a to je přeci dobré. Uprostřed se zastavili a dívka začala z veliké legrace prášit sníh na chlapce. I on se smál a bral to jako velikou legraci. chichichi chochocho checheche a nikdo jim netleskal a nikdo je nesvazoval a všechny dny se odmlčeli přišli z Města a byli sušší a mladí a slušní a chudí a možná taky proto zamilovaní. Leželi vedle sebe s anděly pod těly a drželi se za ruce. Dívka vstala - byla jí zima a očistila led od sněhu. Koukala na potemnělou plochu průzračně čistou lesklou Co tam asi je Co tam dýchá Myslíš že někdo pod vodou brečí? Dokáží ryby brečet? Ptala se chlapce a ten se jenom smál! Ale jistěže ryby pláčou malá zrcadla a sklo a na dno dopadaji a tam se rozbrušují proto v tomto jezeře není kalné bahno ale jenom skleněné dno se skleněnými městy plnými plačicích rybiček. Ale teď ryby spí a je jim dobře protože odletěly napodzim do říma kde se schovávají v mrakotných kostelech jejich obrácených zvonech. Dívka pohlédla na chlapce a usmála se pod ledem zapraskalo a jakási temnota se pohla. Dívka zpozorněla. Přeci si říkal že rybičky odlétají. A teď se něco pod ledem pohlo. Chlapec vstal. To nic nebylo to se pohnul jenom stín.

Jsem Jablečný kluk živý a nosím po svých kapsách poslední zbytky rozprášené legendy ne to nené snadné a ani vtipné
a pak jsem si poprvé pohlédl na ruce byli suché jakoby mlhavé a v tmavé noci se vůbec nezdáli jako moje vlastní áááááááááááááááááááááj není to rakovina šel jsem si popovídat s ledem kráčel jezerem a nechal si dopadat mráz na tvář nemyslel na posledních pár let ve Městě a v jeho hučení neustálém tak problematicky monotóní strnulé staré cítil jsem se už i já starý a přestával myslet na jaro s člověkem bylo dávno minulé chodil jsem dokola po zamrzlém jezeře trnulo vše a pohlížel na zamrzlá stébla trávy pohrával si s myšlenkou básníka nic mi nevonělo a vše co přicházelo na mysl se zdálo nepravé a nečisté zastavil jsem se a odhnul sníh rukama které jsem nepoznával tohle bylo jezero na které se zapomnělo když odjížděl cirkus hleděl jsem na led na jeho tvrdost a podobnost se sklem kreslil prstem obrazce bylo mi tak dobře a pukání páteře a pukání větru ten smích se zdál nezadržitelný a pukání ledu se nedalo už zabránit padl jsem k kouři a povstanu si do svého kříže rozpjatého do kterého mě položí až vysloví poslední nepravé ámen teď! padl jsem do vody a cítil krev protože podobnost ledu se sklem mi rozřezala ruce dlouhými tahy skoro od van goghova ucha hvííííí hvííííí hvííííí hvíííííí hvííííí hvííííí hvííííí hvííííííí hvíííííí
jsem mrtví a vy se na mě díváte a je to dobré
uslyšel jsem vzduch jak se snaží dávit do mých plic a další mátožnou silou otřesenou ruku sápající se po kluzkém kusu zachrany další krev mi zdolala prsty a polštářky přimrzly k ledu bílému a kdybych o tom mohl podat svědectví dal bych vám za pravdu že v bílém ledu poznal jsem svojí bílou knihu a bílou báseň zavřel jsem oči se zamrzajícími povrchy tou modří a přenesl se pod pokrývku kterou mě sestřička dokázala obalit a přizpůsobit k imaginaci poťouchlé matky a jejího veselého tepla dokázal jsem cítit modravé světlo a vlny svého mozku nepravidelně rozkousané od nááááádorůůůůů ta moje obscese nemocí mě opět vrátila na místo s marným lapáním po vzduchu tu zimu jsem už ani nevnímal a cítil že klesám hlouběji a hlouběji mihotalo se nade mnou světlo a díra v ledu hleděla na poslední nebe které jsem kdy spatřil bylo černé a hluboce nekorespondovalo s mojí touho po bílé
tou touhou toužebnější než největší srdce z železné postele dokáže pojmout

má vlastní bílá díra v ledu
nikdy o tom nebudu moct mluvit nebyla veliká ani široká ve skutečnosti byla v podstatě dost malá s ostrými okraji na kterých ulpělo moje tělo mé ruce rozřezané a teplé krev dokázala vzdorovat zmrzlé vodě a pohltila její části byla zvláštni má díra v ledu a rty ryb které se nakláněli přes její okraje dýchali a mžourali na den nebyli to andělé ani nebyli krásné i když spí a dokonce ani mrtvé bylo to jednadvacátého v měsíci a pár havranů se sletělo k okraji mé bílé ledové díry a zobalo kůži strženou z mých prstů a ťukali na ledovou zeď a rozléhalo se to celým tichým rybníkem jenom v hučení víte měl jsem svojí ledovou bílou díru která však zamrzla uplně celá popraskaná potažená lidskou kůží

mé plíce se zmítali a tlakem mě vráželi další a další výkřiky do mozku klesal jsem do hloubky a posmíval se zjištění že zde nepanuje tmavá noc ale bílý den zapomenutého jezera okolo mě se sytila voda červenou krví z mých rukou necítil jsem už tisíce jehliček z mrazu jenom ve zpomaleném času vznášel jsem se ke dnu

(pil jsem vodu a snil ostré kousance ledu mi rozřezali útroby ale to vše je v pořádku protože vám taky Mé tělo ohraničené bledé v křečích jako bílý červ z bílých opilců starého zákona a koneckonců mé bledé rty namodralé puklé a tvrdé bleďounce sladké budiž mi přáno ach zperlo z menzesových kapek když padnou k zemi a roztříští se jak zpomalené a krásné mé modré chvějící se rty na tisíc kousků rozbité a do všech stran odňaté z vody Mé vody Mého těla svobodného těla které padalo ke dnu a bublinky posledního vzduchu letěli k černé mé vlastní bílé černé zamrzající díře a co vlasy zeptal jsem se sám sebe a trhnul hlavou)

Jakoby záchvěv další rvání néééé nekci ti dělat starosti ooooo jejejejej jakoby trhnutí a další boj se vzdává má ruka a mé kosti a led a všechna ta zima prokletá ta zima která mi připomněla jenom další legendu kterých se ztratilo z mých kapes bylo vyprášeno na tisíc ne na milión a všechny se nenajdou - nenajdou o každém člověku jedna legenda a kdo dokáže najít na tomhle světě alespoň jednoho člověka nikdo je nenajde a je to tak dobře v záchvatu jsem se naposled vynořil víte nic mě nenapadlo když teď o tom přemýšlím dokonce jsem ani nelitoval toho že jsem dnes k jezeru šel abych se prošel a ztratil další legendu vím že zde jsou ztracené nadobro proto také ze mně na dno nejprvé dopadly listy papírů položily se nežně na dno a počkali na milosrdnou pravdu rozmočení ale víte co eeee víte jak eeeee víte že eeeee prostě ten poslední pohled ven už nebyl ani tak banálně sebe zachraňovatelský proč by taky pohlédl jsem a nemohl tušit že naposled na svět pod dekou a víte co ja ten svět měl rád ale tady tady mi je líp protože můžu - můžu mít ledové vlasy jako ledová bílá královna

a co vlasy zeptal jsem se sám sebe a trhnul hlavou pohly se i oni ppoommaalluu líně vznášeli se pompézně hrdé na svůj úděl protože vlasy jsou jedinou naší devízou patřící k ptákům slýchával jsem že jdou proměnit v křídla a odletí kamkoliv chcete s modlidbičkou pro jiné ovšemže dokonce šlo i prý zahlédnout před mnoha lety jednoho muže který létal po Městě - místo vlasů měl hejno vlaštovek usedali s ním na dráty vysokého napětí čekali na vůně ohně a brambor které přináší podzim s listím a odlétali společně s rybami za teplem stavět si hnízda do srdcí zvonů AAAAAAAAAAAAAnoooooo to vše dokázali vlasy i mé pohnul jsem hlavou na druhou stranu jako mrtvé sochy panen se sklopenými ústy se pohybovali krása podvodního světa a oni nechtěli zamrznout na okamžik jsem trpce litoval že jsem se nedokázal vyškrábat na břeh kde bych mohl pozorovat jak mrznou lámaly by se a padaly by mi ostře do očí a řezaly by mé tváře byla by to veliká leglace ovšem další pohyb mě utvrdil o správnosti mého malého randes-fous (x-pac´d termien nice mi de jare) s jezerem uvnitř jeho útrob vlasy se zavlnily malé tanečnice vrnící a nebyla jim zima protože zima už neexistovala vlastně neexistovala žádná stanice na kraji světa nic takového možná se mi začalo chtít trochu spát dokonce už i tlak plic polevoval a voda proudila do mého těla po kapkách litrech kdo vi čeho možného ještě pomalu vyměňovala v žilách krev a cítil jsem za hlavou kterak mi rostou žábry k mým skvělým vlasům to bude výborný doplněk ještě jednou jsem zatřásl hlavou mé vlasy se už nepohly nohy narazily na dno stovky drobounkých pískových skleněných kuliček se zarazili do nohou trochu to lechtalo rozhlédl jsem se a uviděl

viděl jsem skleněné město
viděl jsem skleněné město nehořelo a nebylo mu zima a nebylo mu vítr a dokonce nebylo mu léto ani pár dní ani pár slunce skleněné město hleděl jsem na něj s postvátnou hrůzou mé vlasy začaly opadávat zamotávat se do kuliček dna a navlékat se jako korálky možná aby měly ryby radost ale žádné tu nebyly a nejsou jenom prázdné skleněné město natáhl jsem po něm ruku někdy idiot to bylo to pravé chaaaaaaaachaaaaaaaaaaa eh a dotkl se malé věže průhledné uvnitř byl obrácený zvon prstem jsem zacinkal tak intenzivně až mi poposkočily zbytky vlasů na hlavě a do jednoho posledního vypadaly pozvedl jsem korálky a šel skleněným městem vše bylo asi neskutečné asi krásné byl jsem ryba víte cítil jsem své žábry já Jablečný kluk rybou dokonce i ruce se začaly pokrývat šupinami chtěl jsem promluvit a naprázdno jsem vydal "......." byla to ta nejkrásnější slova která jsem kdy řekl nedokázal jsem lépe vyslovit jak moc bylo krásné skleněné město viděl jsem ho bylo bílé a lesklé nepodajné vodou opatrně snad abych ho neponíčil jsem prohlížel jeho zřetele a byl rybou víte co eh víte jak byl jsem rybou mé vlasy se navlékly do tisíce korálku všechny mě obalily a spoutaly pohlédl jsem vzhůru na svojí temnou zamrzající díru zamávala mi také jsem ji zamával a víte co když dopadl poslední list s poslední legendou a napíchl se na největší věžičku skleněného města které jsem viděl a né že nééééé s nápisem ...a to byl konec sběratele topolů v našich časech. zavřel jsem oči - napadlo mě jestli se budu pořád smát když teď se směji - a přestal si dýchat ač rybou

...jejichž kosti mě tvoří...

to nic nebylo to se pohnul jenom stín. A vesele se zasmál dívka hleděla do temné zmrzlé vody poklekla a odhrnula poslední poprašek sněhu znesnadňujícího výhled skrze led stín se pohnul trhla sebou ale hlavu neodvrátila usmála se rybičce a bílým rysům Jablečného kluka jehož rty popraskané přesto v úsměvu a přivřené oči které nedokázali ploutve vracejících se ryb zatlačit s malinkou skleněnou kuličkou vysící na řase

Pozdě v noci. Když opět vítr pročesával listí vysokého topolu. Se začaly vinou rybího zápachu slézat u čerstvě zasypané jámy celé tlupy divokých koček. Mňoukaly hlasitě do noci a hrabaly divoce svými tlapičkami do měkké půdy. S východem slunce se objevila první rybí kostra. Bylo na ní dost masa pro vydatnou snídani. Pro jednu kočku - jednu jedinou. Ostatní musely hrabat dál, až narazily na další kosti. Jen a jen pro sebe.