Jdu dál a o ničem nepřemýšlím. Přemýšlení je pro mě za chůze velmi nebezpečné. Při chůzi si rád vychutnávám odpor ke všemu co míjím, proto se v těch okamžicích vyhýbám přemýšlení. Za chůze tedy běžně volím mezi přemýšlením a vychutnáváním si odporu. Není na tom nic divného, říkám si. Není a být nemůže. Vždyť přemýšlet mohu kdykoliv, kdy nejsem venku a neprocházím se. Přemýšlet mohu v krámě při nákupu, při sledování televize, při čtení nebo psaní nebo dokonce před usnutím, ale v žádném případě nemohu přemýšlet za chůze. Jenomže i tahle věc má dvě strany mince, protože si taky často říkám, že procházení se je jednou z nejnesmyslnějších činností, které znám. Proč se vlastně lidé prochází? Nebo proč se procházím já? Velmi dobře si uvědomuji, že procházení se a onen odpor, který při něm pociťuji ke všemu, co míjím, mě ničí a vysává. Tak proč to dělám? Jedna moje známá mi posledně řekla, že ona se prochází za tím účelem, aby se uklidnila po dni plném stresových situací v práci. Procházení se je pro mě smysluplné pouze v tomto případě, řekla, kdy se potřebují uklidnit po stresových situacích v práci, v opačném případě k tomu chovám tak hluboký a nekonečný odpor, jaký si lze vůbec představit. Zato já, řekl jsem ji, se procházím aniž bych věděl proč. Jsi zoufalec, prohlásila rozhodně.