Pan Novák si jednoho rána uvědomil, že se mu začínají ozývat záda a že by se měl víc hýbat. Po krátkém přemýšlení se rozhodl, že vyrazí na Lovoš, kopec, který se tyčí nedaleko jeho domu. Vzpomněl si, jak tam kdysi chodíval, když byl mladší a plný energie.

Obul si své staré turistické boty, oblékl bundu a vyrazil. Cesta vedla lesem, a jak se stoupal, začal si všímat, že se mu zrychluje dech. Po hodině cesty zjistil, že je stále někde uprostřed kopce. "To je zvláštní. Asi jsem zlenivěl víc, než jsem si myslel." zamumlal si pod vousy a pokračoval dál.

Po další hodině namáhavého stoupání si uvědomil, že se mu vrchol kopce nijak nepřiblížil. Spíš naopak, stále se zdálo, že je pořád na stejném místě. Frustrace ho přemohla a rozhodl se, že se raději vrátí. Ale když se otočil a začal sestupovat, zjistil, že se situace vůbec nezměnila. I při sestupu byl stále někde uprostřed kopce.

Zmatený a trochu vystrašený se zastavil a zavolal své manželce. "Miláčku, mám takový divný problém," řekl, když se paní Nováková ozvala na druhé straně. "Nemůžu se dostat na vrchol Lovoše. A ani se už nemůžu vrátit dolů. Můžu jít jak dlouho chci. Pořád jsem někde uprostřed."

Paní Nováková chvíli mlčela, než se ozvala. "Ale Nováku, nedělej blbosti. Prostě se vrať domů, večeře už je hotová."

Pan Novák se zamyslel, vzdychl, přestal dělal blbosti a vrátil se domů.