Před třemi lety jsem trávil vánoce v Bohnicích na paviloně 30. Hodně pacientů tehdy odjelo domů na propustky. Já jsem odmítl, protože Pečovatelská služba o svátcích nefunguje a trvá obvykle dva dny, než se mi ji podaří zase "rozpohybovat". Zůstal jsem raději v Bohnicích spolu s ostatními opuštěnými vyvrženci. Nebylo nás však málo.
      Nebyly to špatné vánoce, především proto, že jsem nebyl sám. Možná nejlepší za dobu, kdy jsem na invalidním důchodu. Na paviloně vládla dobrá nálada, přerušovaná jen občas obsedantními extemporé některých šílenců, především Anči. Navíc nám personál třicítky přichystal vánoční večírek, který začínal už odpoledne a byl prokládán podáváním léků. Jedna skutečnost mě však ubezpečila, že jsem přece jenom ve státním psychiatrickém zařízení: účast na večírku byla pro všechny pacienty povinná. Přesto to bylo lepší než nudit se na pokojích, kde jsme byli "ustájeni" až po osmi. Večírek se konal na společenském sále třicítky, který prázdný vypadá dost pochmurně, nyní však byl vánočně vyzdoben a naplněn vánočně naladěnými pacienty.
      Sestra Liduška dovlekla kytaru, staniční Plecháček, jemuž jsem říkal Kbelíček, měl v tlumoku dokonce flétnu. Zpívaly se koledy a trampské písně, protože Liduška jiný repertoár neovládala. Do toho občas preludovala bláznivá Anča, přezdívaná Anka Chřestýš, na hrůzyplně rozladěném klavíru své potrhlé hudební sentence.
      Hudebně nevzdělané sestry zatím chystaly vánoční občerstvení. Objevily se tácy s obloženými chlebíčky a jednohubkami, které kvapem mizely v žaludcích pacientů všech diagnóz. Já však měl jisté pochyby, protože mi doktorka předepsala jaterní dietu. Raději jsem se zeptal sestry, zda ty chlebíčky vůbec smím jíst.
      „Kašlejte na dietu, jsou přece vánoce,“ povídala bodře obézní, ale vždy dobře naladěná sestra Boženka. Pacienti jí za to zatleskali. Tato věta mě pak v podání pacientů provázela zbytkem mého pobytu na třicítce.