Robodlak

Na kávově skvrnitém kanapi ležel hřbetem vzhůru laciný plátek s fantastickými povídkami. Byl rozevřený na stránkách s příběhem nazvaným Robodlak, který doprovázela nepovedená černobílá ilustrace, znázorňující zmučeného člověka, kterak s hrůzou v očích hledí na své ruce. Nebylo však poznat proč, ani co je důvodem jeho zděšení. Určité pasáže textu kdosi orámoval černým fixem a sem tam připsal na okraj nějakou téměř nečitelnou poznámku.

Povídka sama vypravovala o muži, který o úplňku procházel podobně jako vlkodlaci děsivou proměnou. Neměnil se však v lítou bestii s ostrými zuby a drápy, nýbrž v robota. Jeho cévy a žíly nahradily elektrické obvody a kůži vystřídala vrstva plechu. Aby na jeho prokletí nikdo nepřišel, pokaždé, když nadešel čas, odebral se na opuštěnou skládku za městem a tam se ukryl mezi vysokými, páchnoucími horami odpadků. Proměně nejdříve podléhaly jeho končetiny (tento moment zřejmě zachycovala doprovodná kresba), poté se kovový lesk rozšířil po celém těle a nakonec i do jeho útrob. V tu chvíli začínala mužem zmítat děsivá agónie, rozlévala se jím nepředstavitelná vlna bolesti, a to i přesto, že, jak sdělovala jedna z poznámek pod čarou, „byl-li celý z kovu, zcela určitě nemohl mít žádná nervová zakončení“. Důvodem tohoto utrpení bylo mužovo srdce, stříbrný kámen pulzující hluboko v jeho hrudi. Jako pro ostatní všelijaké „dlaky“ ze všech možných příběhů, bylo totiž i pro něj stříbro smrtelným jedem a srdce mu tak vězelo v těle jako šíp, který ačkoliv ho usmrcoval, zároveň mu dával život…

Pomačkaný časopis se pomalu svezl z kanape na zem, protože otevřeným oknem se do pokoje vehnal vítr. Vlhký vzduch byl předzvěstí deště a po nebi se toulaly cáry temných mračen.

Remy zíral do stropu a v duchu si gratuloval. Povedlo se mu zase o něco víc zmršit si život. Lidé, které znal už dost dlouho na to, aby je mohl nazývat přáteli, ho včera pozvali do baru. Jak že jim to vlastně odpověděl? „Promiňte, ale nemohu tu s vámi tak neefektivně ztrácet čas.“ No prosím, možná neztratil čas, ale zato ztratil je.

Jeho přátelství a známosti vlastně nikdy neměly dlouhého trvání. Pokaždé, když se od něj čekalo, že prokáže nějaké emoce - náklonnost, radost, potěšení - něco se s ním stalo. Nevěděl jak to vyjádřit; jako by se mu v hlavě místo myšlenek točila ozubená kolečka; jako by se na svět díval skrz brýle, které mu ukazovaly jen holou racionální pravdu, člověka jen coby kostru z vápníku ověšenou masem.

„Nemohu neefektivně ztrácet čas…“ hučelo mu v hlavě. Ale proč sakra ne? Vždyť to koneckonců právě dělá. Zírá do stropu a to rozhodně není nijak efektivní činnost.

Nakonec vstal a pomalým krokem se došoural do koupelny. Stanul před zrcadlem a prohlížel si svou bledou tvář a rozcuchané vlasy. Myslí mu vířily vzpomínky, které by nejraději zapomněl - zvláště pak na  jednu osobu. Jak to tenkrát vůbec dopadlo? Ani se té dívce nedivil, že s ním nechtěla nic mít. Když se dotýkala jeho kůže, dotýkala se chladného kovu.

Zašátral v kapse a vytáhl malý zavírací nožík. Čepel vyskočila ze špinavé drážky a Remy se řízl do dlaně. Do umyvadla začaly odkapávat temně rudé kapky a on si oddychl, neboť krev znamenala, že je pořád ještě člověk.

Sotva vyšel ven na ulici, ihned se do něj opřel studený vítr. Dostal záchvat kašle a zlomil se do pravého úhlu; dech se do jeho vyschlého, podrážděného hrdla vrátil až po několika minutách. Částečky rzi, které vykašlal, se v chladném vzduchu rychle rozptýlily.

Byl podzim a venku každou chvíli pršelo. Město bylo zplihlé jako mokrá sláma, ulicí hypnoticky vířily potrhané deštníky, které vítr vytrhl z rukou jejich vlastníků. Lidé, které Remy míjel, se choulili do svých dlouhých, teplých kabátů a pokud si ho všimli, vrhali na něj podezřívavé pohledy a zrychlili svůj krok.

„Hej, Remy!“ ozval se náhle za jeho zády veselý, bodrý hlas.

Otočil se a spatřil obtloustlého chlapíka se sytě růžovým obličejem. Poznával ho. Počítal ho ke svým přátelům. Zatím.

„Promiň, ale tvé IQ je příliš nízké na to, aby mě rozhovor s tebou mohl něčím obohatit.“

Chlapík na něj nevěřícně zíral, s ústy dokořán otevřenými. Remy se krutě pousmál a odvrátil se od něho. Pokračoval svou cestou. To, co právě provedl, si uvědomil až za rohem.

O dva bloky dál se zastavil před lékárnou. Vešel dovnitř a když na něho přišla řada, ukazoval zmatené prodavačce svou pořezanou ruku a dožadoval se matic, šroubů a technického oleje. Jeden slušně oblečený pán vysvobodil prodavačku z rozpaků tím, že Remymu velice rázně poradil, ať přestane tak hloupě žertovat a radši se rychle dekuje pryč. Remy, neméně zmatený než lékárnice, raději opravdu vyklopýtal ven a mžouravě a nechápavě se rozhlížel kolem sebe podobný slepému myšímu mláděti.

Jelikož se stmívalo, rozhodl se vrátit domů. Zapadající slunce vypadalo jako ohromný ohnivý koláč a silnice, stále mokrá od nedávné přeháňky, se blyštěla jako roztříštěné zrcadlo. Stíny pouličních lamp se prodlužovaly a Remymu se zdálo, že to jsou zlí hadi, kteří se mu snaží omotat kolem kotníků. Mysl se mu sice začala vracet do normálních kolejí, ale nebyla to rozhodně žádná změna k lepšímu, protože si začal všechno uvědomovat. Cokoliv, na co v životě sáhl, zkazil. Jeho chůze byla čím dál rychlejší a ráznější a v hlavě mu hučela jediná myšlenka, jasně rudá a pulzující: utéct někam daleko, daleko od toho všeho, pryč, pryč z města, ze země, prostě se rozeběhnout a běžet a nechat vítr, ať mu z hlavy vygumuje všechny vzpomínky. Kličkoval mezi přeplněnými odpadkovými koši, jejichž vyhřezlé vnitřnosti přepadávaly přes okraje a shlukovaly se podél ošuntělých stojanů jako špinavé pouliční kvítí. Jeho nohy kmitaly stále rychleji, pak se přidaly i ruce. Najednou se hnal ulicí jako blesk, nesvázaná energie, která se potřebuje vybít; z očí mu sršel vztek. Jeho stín ho pronásledoval a přeléval se po mokré vozovce jako rozpíjející se inkoustová skvrna.

A pak ucítil, že se v něm cosi mění. Cítil, že místo bouřící krve putuje jeho žilami chladicí tekutina a jeho klouby se proměňují v hydraulické písty. Supěl jako stroj a pořád zrychloval, cítil, že podrážky jeho bot se taví a nahrazují je kovová chodidla, cinkající o zem jako rozsypané mince. Zcela bez problémů předběhl kolemjedoucí auto a nechal ho daleko za svými zády. Změna postupovala dál, místo srdce mu v hrudi tepal malý hypervýkonný počítač a tenká kovová vlákna mu začala pronikat do hlavy. Oči byly nahrazeny skleněnými čočkami a konečně změna zasáhla i jeho mozek.

V setině vteřiny zhodnotil svůj úprk jako zcela nelogický a své důvody jako zcela nedostačující. Prudce se zastavil. Svět byl náhle tak nehybný a mlčenlivý a Remy se pomalým, rozvážným krokem vydal ke svému domovu. Tou nejkratší možnou cestou, pochopitelně.

Když si muž vytrhl srdce z těla, zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se své agónie i svého života.