Pamatujete si své sny? Co se vám zdálo včera, před týdnem nebo dokonce před měsícem? Já teda ne! Jedna moje známá však ano. Dokonce si o tom vedla deník a kromě podrobných popisků, co se jí během spánku přihodilo, doplnila svou „publikaci“, jak jí posměšně říkala, spousty obrázků a náčrtů. Prý z důvodu, kdyby náhodou potřebovala inspiraci, když jí dojdou nápady. Ta moje kámoška se totiž toužila stát spisovatelkou. Měla ale jeden veliký problém – vůbec neuměla psát! To, co vyplodila na papír, nemělo hlavu ani patu. Její povídky totiž připomínaly snové fantazie, které nemají žádnou logiku, ale ve vizuálním provedení by vypadaly fakt božsky. Soudě podle mého názoru.

Nějakým zázrakem se mi ji podařilo překecat, aby mi svou „publikaci“ na chvilku půjčila. Řekla jsem něco ve stylu, že jsme nejlepší kámošky a pokud tam nemá nějaké čuňačinky a nechutné prasárny, tak nemá žádný důvod ho přede mnou skrývat. Kdyby mi ho nechtěla ukázat, tak proč by se o něm vůbec zmiňovala. To dá rozum, ne? Samozřejmě, že jsem neměla v úmyslu si ho vzít sebou domů. Copak jsem padlá na hlavu! Jen jsem měla chuť nakouknout pod pokličku jejího snového života. Pořád mi o tom básní a líčí všechny ty události, co se jí během spánku staly. Vždycky jen kroutím hlavou a obviňuju ji, že bere nějaké návykové látky, protože není možné, aby se jí něco takového zdálo. No posuďte sami, když se někomu zdá o obřích horkovzdušných balónech, na kterých se zakořenil les a o čtyřpodlažních autobusech, co mají zavírání dveří na zip. Z toho mi jde vážně hlava kolem. Kde na to ta holka chodí? Pohádkové knížky nečte, na telku se čučí jen sporadicky. Něco musí brát! I kdyby to byly jen lentilky.

Zuzka, tak se ta moje kámoška jmenuje, se zprvu zdráhala a vykrucovala se. Že mi nic nepučí, pač jsem klepna a všechno bych vyzvonila ostatním kámoškám. Tak jsem jí slíbila, že tentokrát budu držet hubu a nikomu nic nevykecám, pokud mi sama nedá souhlas. Přísahala jsem na čestný pionýrský, což na ni neudělalo žádný dojem. Právě naopak! Začala se třapcovat, že si z ní dělám prdel a že nedržím slovo. Tak jsem jí řekla, proč se mnou kamarádí, když mi nevěří ani nos mezi očima. Tenhle argument ji uzemnil. Chvíli jen tak zírala do země. V hlavě jí to šrotovalo. Pak se na mě podívala a kývla. Souhlasila, že se můžu podívat, ale jen na první dvě a poslední dvě stránky. V duchu jsem si klepala na čelo, proč si zrovna zvolila ty nejnudnější stránky. Pokud si začala zapisovat sny od útlého věku, tak mě tam čekají samá roztomilá štěňátka nebo princezny. Teď ale vím, že dětské sny můžou mít i jinou podobu. V tu chvíli jsem byla ráda, že  jsem Zuzku vůbec zviklala. Natěšeně jsem natáhla ruce a čekala až mi Zuzka zapůjčí tajemnou „publikaci“. Zuzka ale byla daleko zákeřnější, než jsem čekala. Vyhnala mě za dveře svého pokoje s tím, že jsme sice nejlepší kamarádky, ale to neznamená, že musím znát všechny její tajné schovky. Nic jsem na to neřekla. Co kdyby si to náhodou rozmyslela? Nedala jsem najevo, co si ve skutečnosti myslím a odešla jsem pryč. Zuzka za mnou zabouchla dveře. Ta je vážně cáklá, řekla jsem si.

Čekala jsem asi tak minutu, než se dveře znovu otevřely. Vešla jsem dovnitř a na stole na mě čekal tlustý sešit v koženkovém obalu. Zuzka se zatvářila teatrálně a ukázala na své celoživotní dílo jako kdyby to byla nějaká zakletá knížka.

Nedočkavě jsem drapla snový deník do ruky a opatrně otevřela přední stránku. Co kdyby na mě vyskočil nějakej úchylnej bubák. U Zuzky bych čekala všechno možný! Naštěstí měl bubák padla a já se začetla do první kapitoly. Začátek zněl celkem nadějně. Moje první noční můra. Dnes se Zuzčiným souhlasem a po řadě úprav, protože v originál podobě to bylo vážně o hubu, můžu zveřejnit její první zdokumentovaný sen. Uplynula už nějaká doba, co jsem „publikaci“ prvně pročítala. Zuzka pak přišla na to, že ji sny přestávají bavit a začala se věnovat novému koníčku – randění s klukama. Dnes už se tomu smějeme, když popíjíme kafé a Zuza přitom chová na klíně svého dvouletého synka.

 
Moje první noční můra
    Je noc. Stojím před našim panelákem. Všude je ticho. Hrozivé ticho. Jsem oblečená jen v květované noční košilce. Vůbec mi není zima. Stojím bosá na asfaltové chodníku a zírám před sebe. Dívám se na starou pouliční lampu, kolem které lítá spousta můr. Narážejí do rozžhavené žárovky a padají mrtvé k zemi. Chci těm ubohým motýlkům pomoct a běžím za nima. Lampa trčí ze země poblíž kovové kontejneru. Během dne se kolem něj shrocují špinavé ženštiny s igelitkami a přehrabují se v jeho útrobách. Vždycky jsem si myslela, že mě chtějí unést a sníst k večeři. Dnes tu naštěstí nejsou, takže můžu jít blíž. Doběhla jsem až k lampě. Spálená motýlí tělíčka jsem nenašla, ale něco daleko horšího. Mezi lampou a kontejnerem se vršila hromada mrtvých dětských tělíček. Všechny děti byly oblečené do pyžámek. Chce se mi zaječet, ale nemůžu. Náhle všechny děti otevřou oči a dívají se na mě. Stovky skelných pohledů. Jsem vyděšená. Chci utéct, ale nemůžu se pohnout. Jedno dítě náhle zvedlo svou bílou ručku a ukazuje na mě. Mám jít blíž. Chce mi něco říct. Pomalu se šourám k hromadě. Skelné pohledy mě neustále pozorují. Dětská mrtvolka se mezitím posadila.
   „Neboj se!“ uslyšela jsem ve své hlavičce, „my ti nic neuděláme. Chceme ti pomoct. Za chvíli se tu objeví Zlá paní a zabije tě. Musíš se schovat mezi nás. Potom tě nenajde!“
     Bledá mrtvolka se usmála a znovu si lehla mezi ostatní. Vůbec jí nevěřím.Najednou odněkud slyším děsivý šouravý zvuk. Po silnice, co vede před našim panelákem, se něco přibližuje. A hodně rychle. V hromadě tělíček se náhle udělala dutina. Nechci nic riskovat a zalezu do ní. V tu chvíli všechny mrtvolky zavřou oči. Chci je taky zavřít, ale zajímá mě, jak vypadá Zlá paní.
     Vtom Ji uvidím. Po silnici ujíždějí dětské sáně, na kterých sedí děsivá kostnatá postava. Skelet obalený jen v kůží se odráží nohou o povrch silnice a na tváři má věčný zubící se úsměv. Na hole lebce jí vlaje trs šedivých vlasů.
      Sáně se náhle zastaví u kontejneru. Zavřu rychle oči a přitisknu se k ostatním mrtvým tělíčkům a ani nemuknu. Chvíli nic neslyším. Je ticho. Nedá mi to a otevřu oči.
     Zaječím. Nade mnou se sklání kostnatá bytost. Oční důlky překryté blánou z kůže se upírají mým směrem. Něco říká, ale protože nemá hlasivky, vidím jen otvírající se čelist. Zlá paní vytahuje z hrudníku čirou lahvičku, Otvírá víčko a něco na mě kape. Je to kyselina. Začíná mi propalovat košilku. Ječím bolestí.
     Vtom se probudím a vyděšeně zírám před sebe. Byla to jen noční můra. Byla? Někdo nechal dveře od pokojíčku otevřené dokořán a já za nimi vidím pouze černou temnotu. Zaječím znovu a rychle zavírám dveře. Tisknu se ke klice a snažím se zabránit, aby se nikdo nedostal dovnitř.
     Po několika minutách konečně přestanu tlačit do dveří a lehnu si zpátky do postele. Ještě nějakou dobu sleduju jediný vstup do pokojíčku. Klika se nehnula. Zlá paní je pryč. Konečně usínám. Je po všem.

 Přeji dobrou noc!