Já jsem věděla, že do toho pajzlu nemám chodit. Bože můj, já jsem taková trubka. Však mi taky Majka říkala, abych tam nelezla a hlavně ne s Liborem, tím namakaným hovadem. Ale já ji neposlechla. Vždycky přepnu mozek na úsporný režim a nechám se oblbnout těma chlapskýma řečičkama o výborné kuchyni, romantické večeři a tak. Mohlo mi bejt jasný, že Libor nemá vkus a je hovado každým coulem. Vlezli jsme do uslintaného lokálu plnýho opilců a podobných zavánějících bytostí. Lapli jsme si k otevřenému oknu, kam se smrad ještě nedovolil přiblížit a čekali než přijde obsluha. Po pěti minutách nás zaregistrovala zamračená matrona v bílé zástěře a se značnou nelibostí se dovalila až k našemu stolu. Přimhouřila svoje prasečí očka a štěkla na nás, co si prej ráčime dát na pití. Vůbec mě nepřekvapilo, že si Libor objednal Žabí hlen. Pro mě kupodivu objednal neslazenou minerálku. To jsem teda nečekala. Odkdy jeho myší mozeček ví, že alkohol zrovna nemusím a já naivka si myslela, že mě chce jen ožrat. Pak totiž budu zcela povolná a neodmítnu jeho nabídku, abych navštívila jeho hnízdečko lásky, což ve skutečnosti představovala zatuchlá garsonka s rozvrzaným atomanem. Tady se něco chystá? Už se vzrušením (nebo snad odporem?) celá chvěju.

Po několika minutách čekání, nám matrona donesla objednané pití. Libor si ještě poručil jídelní lístek, což obsluhu mírně vykolejilo. Ženská chvíli očima kmitala po lokále a pak se odvalila k vedlejšímu oknu a hrábla pod květináč, ve kterém se vesele zelenala plastová kytička. K našemu údivu vytáhla zaprášené kožené desky, na kterých se matně zaleskl nápis Jídelní lístek – závodní jídelna ROH. Okamžitě jsem se obrátila k Liborovi a zeptala jsem se, jestli tuhle komedii opravdu myslí vážně, ale ten už dávno do sebe kopl Žabí hlen a místo na mě, začal civět na televizi, kde zrovna dávali nějaký sportovní přenos. Tak tohle už na mě bylo moc. Zvedla jsem se od stolu a vyrazila k východu. Libor mě ale drapl za ruku a hlesl cosi o tom, že nemám bejt cíťa a ať tu zůstanu, jinak se připravím o opravdu nevšední překvapení, co na mě doma přichystal. Že by si konečně pořídil novou postel? Já kráva mu uvěřila a znovu si sedla. Kdybych věděla, co vím teď, tak se mu vysmejknu a padám domů. Jenže, to by se můj drahej slepičí mozeček nesměl přepnout do polohy Romanticky nadržená. V hlavě mi to šrotovalo. Představovala jsem si nejrůznější scénáře, co mě čeká až vypadneme z tohohle lokálu a vůbec jsem si nevšimla, že Libor už objednal hlavní chod. Mávl na matronu a cosi zahuhňal. Vůbec jsem mu nerozuměla, ale matrona asi jo, protože zatřepala souhlasně svou dvojtou bradou a zmizela v kuchyni.

            Nějak mi to v tu chvíli bylo jedno, protože mě chtíč doslova zaslepil. Bože můj! Chovala jsem se jako hnusná děvka. Já koza pitomá! Už nikdy nepůjdu s někým na rande, abych se předtím nevyprstila. Zní to drsně, ale v mém případě potřebuju mít hlavu čistou. Potom by všechno proběhlo v pořádku. Během první „akce“ bych párkrát heknula a vzdychla a on by nic nepoznal. A kdyby to byl náhodou ten pravej – pan Božskej, tak příště dám prstům padla a už budu dopředu naladěná.

            No, ale abych neodbíhala od tématu. Uběhla asi necelá půlhodina, během které jsme s Liborem každý zvlášť vyslopali dvě minerálky a dva hleny, než se otevřely dveře od kuchyně. Matrona se vyvalila se dvěma talíři. Doplula až k nám a na desku stolu položila dvě porce krvavého bifteku se zeleninovou oblohou. Vyvalila jsem na tu hrůzu oči. Copak jsem pes, abych jedla syrové maso. Libor zahuhňal něco ve smyslu, že nevím, co je dobrý a ať sním alespoň půlku, jinak že ho urazím a nedočkám se toho překvapení. Chtíč opět ovládnul mou mysl a donutil potlačit dávivý reflex. Sebrala jsem příbor a dala se do jídla. Už nikdy v životě nechci vidět biftek!

            Snědla jsem půlku syrového masa a rychle ji zapila zbytkem minerálky. Libor se ve své porci ještě chvíli rýpal, než konečně uznal, že už víc do sebe nedostane. Pak si ještě tiše krknul… Hovado!..a prohlásil svou oblíbenou větu: „To jsem se ale napral!“ Pak do sebe kopl ještě jeden hlen a zavolal na matronu, že chce účet.

            Konečně jsme vypadli z lokálu a blížili se k Liborovu hnízdečku rozkoší. Celá natěšená jsem vyhlížela známou siluetu oprýskaného baráku. Po čtvrthodince jsme byli u cíle. Vyšlapali jsme až do posledního patra a já naivní kráva vzrušená z „překvapení“ jsem vlítla do garsonky. A ono nic. Vzduch byl stejně zatuchlej a otoman stejně rozvrzaný. Kde je to překvapení? Nakonec s Libora vypadlo, co měl na mysli. Chtěl se mnou provádět Áčko. To hovado! Vzrušení bylo to tam. Jenže už nebylo cesty zpět. Libor se svou mohutnou kostrou byl jako nadržený bejk a já se v tu chvíli cítila bezmocná mladá kravka. Vlítl na mě a svlíkl mě. Šup sem, šup TAM. Au! Au! Párkrát jsem hekla, aby se neřeklo a byl konec. Libor odpadl a svalil se vedle mně. Cítila jsem se zneužitá a přitom Libor nevypadal bez oblečení vůbec špatně. Ba naopak! Jenže ani hezky vypadající hovado nezakryje, že je hovado.

Sotva usnul, vyplížila jsem se z garsonky a prchala domů. Už nikdy víc se s ním nechci vidět, což se mi kupodivu podařilo. Zjistila jsem totiž, že Libor měl ještě jeden vedlejšák a já jsem mu posloužila jen jako trubka na pročištění. Hovado hovadský.

Uplynulo několik dnů a já jsem začalo pociťovat, že se mnou není všechno OK. Začala jsem trpět průjmama, bolelo mě břicho a nějak jsem divně hubnula. Těhotná jsem nebyla – naštěstí. To bych přece poznala. Bohužel, když mé trápení pokračovalo i další týden, musela jsem k doktorovi. Libore, ty hajzle! Já tě snad zabiju! Ten imbecil mě sice neoplodnil, ale díky němu mi v těle začal bujet nový život. Sotva se doktorova diagnóza potvrdila, myslela jsem, že se studem propadnu. Po Liborovi mi zůstala děsivá památka. Bude to možná znít úchylně, ale jinak jsem nemohla reagovat. V chvíli jsem to musela říct a nějak tu věc pojmenovat. Dala jsem jí jméno tasemnice Libor.