LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #10258
Autor:	Polly
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	06.10.2004 10:40
Počet návštěv:	1037
Počet názorů:	8
Hodnocení:	2

Prolog

Tahle povídka je míněna jako dárek k Vánocům pro moji patnáctiletou sestru, proto bych uvítala jakékoliv názory, návrhy na změny či úpravy apod. případně info že se to nedá ani číst.

Ružový program pre sestričku

Motto:
pod tíhou cizího těla mezi rty se mi prodírá srdce střeva a pohlavní orgány
se zaklesnutými zuby
a hlavou zabořenou do betonu
nemohu se hýbat

I.

Otevřela jsem oči a spatřila před sebou nekonečnou cestu, která se táhla od jednoho obzoru k druhému. Přivírala jsem oči před slunečními paprsky, které tančily na vyprahlém písku. Přestože jsem netušila, kde jsem, necítila jsem strach. Krajina byla prázdná stejně jako moje myšlenky, které se ubíraly na všechny světové strany a zároveň do nikam. Nad hlavou se celý prostor kopulovitě ukončoval a zdálo se mi, jako bych byla v nějaké uzavřené krabičce s občasným výhledem do nekonečna. Kdyby Zemí teď někdo zatřásl, zvednou se mračna písku a při pohledu z vesmíru to bude vypadat, že ve skleněné kouli sněží. Obloha, stejně jako vyprahlá půda, byla úplně prázdná. Vydala jsem se tedy jedním ze dvou směrů a doufala, že brzy někam dojdu.
Přestože se za několik hodin Slunce přemístilo k západu, měla jsem pocit, že jeho žár je stále silnější. Byla jsem bosá, ale brzy jsem si na rozpálenou zem zvykla. Se sklopenou hlavou jsem pozorovala své stále vykračující nohy a lem červených šatů, který se s každým novým krokem nadouval. Měla jsem šílenou žízeň, mezi zuby jsem drtila zrníčka písku a polykala chuchvalce prachu. Nechala jsem se bezmyšlenkovitě vést.
Najednou jsem si uvědomila, že se země pod mýma nohama mění. Z vyprahlé půdy se pomalu přeměňovala na uschlou zaplevelenou trávu. Zvedla jsem hlavu a spatřila podivné město, které se tyčilo na obzoru jako nepříliš povedená koláž absurdity. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem před sebou viděla, a přestože bych se nejraděj otočila a utíkala pryč, přidala jsem do kroku. Oáza vysokých panelových domů se tyčila do výšky na pozadí černých hor. Čím jsem byla blíž, tím jasněji jsem viděla, že všechny domy jsou oprýskané a polorozpadlé.
Došla jsem k nejbližšímu paneláku a vstoupila do rámu, jehož dveře ležely o kus dál. Prošla jsem chodbou, na jejímž konci stála výtahová šachta a schodiště. Všude se povalovaly kusy panelů a z betonové podlahy vyrůstaly nízké břízy a bodláky. Všechno se zdálo opuštěné a prázdné. Vyšla jsem do stmívající se ulice a pokračovala mezi domy dál do středu města. Ulice byly zpustošené a mezi zbytky dlažebních kostek se prodíraly na vzduch rostliny.
Bloumala jsem ulicemi, až jsem narazila na dětské hřiště s rozbitým kolotočem a zarostlým pískovištěm, uprostřed kterého stála lampa. Spatřila jsem malého chlapce v roztrhaném oblečení a hnědé čepici s kšiltem. Táhnul směrem k pískovišti železnou lavičku. Přistoupila jsem blíž a zeptala se ho, co to dělá. Neodpověděl a dál po centimetrech posouval těžký předmět. Sedla jsem si a pozorovala ho. Když dotáhnul lavičku k lampě, stoupnul si na ní, otevřel skleněnou nádobu a z kapsy vyndal krabičku. Zapálil hořák a lampa se krásně rozzářila. Slezl z lavičky a pracně ji zase přemístil. Nakonec si sedl pod lampu a před sebe rozložil čepici s kšiltem.
Zanedlouho k hřišti přicházeli další lidé. Někteří mě přátelsky zdravili, přestože jsem je nikdy předtím neviděla. Opětovala jsem pozdravy a zvědavě si je prohlížela. Většinou tu byly starší ženy. Na hlavách měly šátky a jejich oblečení bylo velice pestré a barevné. Rychle se setmělo. Všichni se rozsadili po lavičkách kolem hřiště a živě diskutovali.
Odněkud přiběhly podivné postavy zahalené v tmavých cárech látky a vrazily do lampy. Tupý úder je odmrštil do písku, ale oni se zvedali a stále znovu a znovu se rozbíhali proti lampě. Polekaně jsem vstala a ustoupila několik kroků dozadu. Nikdo si však jejich zvláštního chování nevšímal. Přistoupila ke mně starší paní a napřáhla ruce, které měla rozpíchané od jehel.
„Sarrah!“ vykřikla a políbila mě na tvář. „Kde jsi byla tak dlouho? Už jsme mysleli, že se ti něco stalo. Odsekávač ledu říkal, že jsi spadla ze skály!“
Usmívala jsem se a vůbec netušila, jak reagovat.
Nad našimi hlavami se ozvalo hlasité vyjeknutí a smích. Zvedla jsem oči a spatřila na vysokém paneláku dvě postavy. Jedna měla dlouhé vlající šaty a druhá byla oproti ní vysoká a klidná.
„Ach, ta Sassanka jednou odněkud spadne a zabije se!“ zaskřehotala stařena, aniž zvedla hlavu.
Některé ženy se začaly zvedat, hodily drobné mince chlapci do nastavené čepice a odcházely pryč. V přízemí jednoho z paneláků se rozsvítilo žluté světlo a vyplivlo do ulice pruh špinavé záře. Nad vchodem se rozblikal neonový nápis „U H řící tkanič y“ a po pár pokusech zase zhasnul.
„Běž za svým mužem, určitě bude mít radost, že jsi se vrátila,“ řekla stařenka a podívala se na mě takovým způsobem, že mi přeběhl mráz po zádech.
„Za svým mužem?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Je v baru,“ ukázala na rozsvícené okno. „Neumí to dát moc najevo, ale v podstatě tě má rád, věř mi.“
Pokynula jsem hlavou a otočila se k neosvětlenému vchodu, odkud se ozýval šílený řev. Na ulici doslova vypadla dívka asi v mých letech, měla rudě nalíčené rty a křiklavě modré stíny nad očima. Její šaty byly černé a dlouhé jen do půli stehen. Tmavé rozcuchané vlasy jí padaly do obličeje.
„Všichni ste stejný kurvy!“ ječela a přitom se pokoušela zvednout ze země.
Hřiště se vyprázdnilo, zbyli jsme tu jen my, chlapec a podivné bytosti, které se pohybovaly jakoby v mrákotách a bloudily kolem dokola. Udělala jsem několik kroků k dívce, chtěla jsem jí pomoct se zvednout, ale s opovrhujícím pohledem ve tváři mě odstrčila a ještě mým směrem plivla.
„Ničemu nerozumíš!“ vykřikla a položila si hlavu na beton. Ramena se jí otřásaly tichým pláčem. Dostala jsem strach a vešla do chodby, která vedla do baru. Ve tmě jsem však do někoho vrazila. Neznámý se vypotácel na ulici a opřel se o zeď. Měl modrobíle pruhované tričko, krátké černé kalhoty a směšný kapitánský klobouk. Na širokém rameni zářila vytetovaná kotva.
„Nino, neblbni, no táák, to byla jenom sranda,“ promlouval tichým smířlivým hlasem k dívce.
Vstoupila jsem znovu do tmy a po hmatu hledala dveře. Otevřela jsem je a vešla do hlučné zakouřené místnosti plné lidí. Nebyla příliš prostorná, hned u vchodu stál dřevěný bar sestavený z jakési skříně a několika nízkých židlí. Podél stěn byly rozestavěné stoly, které by se hodily spíš jako lavice do základní školy. Některé měly dokonce háček na aktovku.
Rozhlédla jsem se po cizích tvářích. V rohu se někdo zvednul a s úsměvem mi kynul rukou. Bála jsem se, ale po chvíli váhání jsem k němu vykročila. Byl to hubený zarostlý muž kolem třicítky, měl obvázané ruce a dlouhý kabát s kožíškem na límci.
„Bože, to sem rád, že tě tu vidím! Byl bych přísahal, že jsem tě viděl slítnout do moře. To musíme zapít! Povaleči! Dvakrát!“
Byla jsem zaskočená a poněkud zmatená. Číšník přede mě postavil umělohmotnou skleničku s čirou tekutinu. Nenápadně jsem zkoumala obsah kalíšku a přitom poslouchala rozhovor muže s číšníkem.
„Napiš to na sekeru,“ zasmál se muž.
„Odsekávači, sem zvědavej, jestli až ty seženeš peníze, jestli já budu ještě naživu,“ zavrtěl hlavou číšník a odešel.
Odsekávač prudkým máchnutím vrazil do mé skleničky a s druhým pohybem zmizela tekutina v jeho hrdle. Opatrně jsem ucucla a ucítila na patře hořkoslanou chuť.
„Hoď to do sebe, Arwy se nedívá,“ smál se Odsekávač.
Pomalu jsem polykala průzračné pití a když jsem odkládala skleničku, pokusila jsem se o úsměv.
Slyšela jsem otevření dveří a otočila jsem se. Vstoupila Nina a pán v podivném kapitánském klobouku.
„Námořníku!“ vykřikl Odsekávač a přes padající židle se hrnul dopředu.
Nina se posadila k nejbližšímu stolu a zapálila si dlouhou bílou cigaretu. Námořník a Odsekávač se s hlukem vypotáceli ven. Zůstala jsem u stolu sama a nevěděla, co mám dělat. Cítila jsem se hrozně unavená, a tak sem si opřela hlavu o ruce a usnula.
Probudil mě zvuk tříštícího se skla. Rychle jsem se zvedla a spatřila černou obvázanou hlavu v rámu rozbitého skla. Lidé odstupovali od okna a střídavě se smáli a nadávali.
Najednou jsem ztratila rovnováhu a upadla na podlahu. Svět se podivně točil a před očima mi přebíhaly točící se dřevěné mlýnky. Zprvu jsem se hrozně vyděsila, ale potom jsem se začala smát a snažila je chytat rukama. Mlýnky klapaly šuplíčky a přivíraly mi prsty. Na každém prstu jsem měla přichycený jeden mlýnek a nemohla jsem se jich zbavit. Otevřela jsem ústa, abych zavolala o pomoc, ale poslední mlýnek se mi přiklapnul na jazyk. Před očima se mi zatmělo.

Probudila jsem se v hnusné kaluži, byla mi zima a cítila jsem se strašně unavená. Všude kolem tma, nebe bylo zatažené černými mraky a v dálce svítila osamocená lucerna. Někdo klečel vedle mě a držel mě za ruku.
„Pojď pryč,“ slyšela jsem tlumený hlas, který mi promlouval přímo do ucha.
Někde nade mnou se ozval šílený křik malého dítěte a vřískot ženského hlasu.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a snažila si uvědomit, kde jsem.
„Arwy přece! Je tu moc zima. Už ti nebudu ubližovat, slibuju,“ zašeptal a zvednul mě ze země. Zavřela jsem oči, ale nad našimi hlavami se ozvala rána a rozbitým oknem padal nevelký předmět, který vydával divné zvuky. Pomyslela jsem si, že to je kočka zabalená do hadru. Proletěl vzduchem a rozrazil větve stromu stojícího pod domem. Z okna se vykláněla nějaká žena a zoufale křičela o pomoc.
„Moje dítě! Moje jediné dítě!“
Celá scéna mi zmizela ze zorného pole, minuli jsme Sassanku, která jen proběhla kolem nás a zase zmizela ve tmě, zavřela jsem oči a nechala se odnášet pryč, za přivřenými víčky jsem pozorovala slábnoucí světlo lucerny.
Zanedlouho jsem se ocitla v neprostorné místnosti, v jejímž rohu stála široká matrace a lavor s vodou. Otvor, kterým jsme vstoupili, a jediné okno bylo zakryto igelitem, zpod kterého proudil chladný vzduch. Uprostřed místnosti stála malá lampa, která vydávala neosobní světlo.
Arwy mě položil na matraci a já se přikryla teplou vlněnou houní. Sám si sednul pod okno a z kapes začal vyndávat injekční stříkačky a malou skleněnou lahvičku. Její tekutý obsah natáhnul do injekce a přistoupil ke mně.
„Sarrah, co je ti!“ syknul a snažil se mi chytit ruku.
Ucukla jsem a vyděšeně na něj zírala. Chvíli jsme se přetahovali o moji paži a potom mě uhodil do hlavy, až jsem se bouchla o stěnu, ze které se sesypala omítka.
„Co to děláš?“ vykřikla jsem a ucítila v ohbí ruky jehlu.
Několik okamžiků jsem pozorovala jeho tvář, která se ztrácela ve stínu. Najednou jsem se vyděsila, protože jsem spatřila tři černé stíny vran, které se sesedly na okenní římsu a začaly brečet jako děti.
Dveřmi se vlévala tmavá tekutina. Prosakovala do nižších pater budovy, která byla rázem průhledná. Viděla jsem sousedy pod námi, jak leží uprostřed pokoje a potmě hrají šachy. Byla to postarší žena s knírem a vysoký muž v cylindru, který si utíral zpocené čelo kapesníkem pokaždé, když se pěšcem dotkl nového pole.
Sledovala jsem jejich počínání. Bylo vidět, že muž je stále nervóznější a nervóznější, přestože měl nad svou soupeřkou jednoznačnou převahu. Najednou však žena vyhodila koněm jeho pěšce a muž začal hlasitě vzlykat. Svlékl si kabát, košili, kalhoty a spodní prádlo. Jen v cylindru a botách vylezl na římsu okna, odrazil se a vyskočil do vzduchu. Žena tančila po místnosti a vítězně máchala rukama. Muž v cylindru letěl prostorem jako ve zpomaleném filmu a potom se propadl do země.
Žena se doradovala, zamyslela se a vyšla z pokoje. Stoupala po schodech až k našemu bytu. Rozhrnula igelit a když jsem ji spatřila, začala jsem strašlivě křičet.
„Dobrý večer, neruším vás?“ zeptala se a když mě uviděla, udělala krok zpátky do tmavé chodby. „Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli si se mnou nechcete zahrát šachy.“
Arwy spěšně poděkoval a když žena odešla, snažil se mi zakrýt ústa. Nemohla jsem se ovládnout, zachvátila mě panika.

II.

Slunce stálo už od samého rána vysoko na obloze. Chtěla jsem se omýt v oprýskaném lavoru a v zakalené vodě jsem našla oranžovou panenku. Položila jsem ji na podlahu a nechala uschnout. Měla vytrhané vlasy a roztrhané šaty, jedno její oko bylo průzračně modré a druhé slepé.
Nikdy dřív jsem ji tu neviděla, a tak mě napadlo, že ji musel Arwy najít včera. Utřela jsem se do kusu deky, oblékla si žluté šaty a kolem krku si ovázala modrý šátek, který mi půjčila Sassanka výměnou za injekční stříkačku.
O patro níž si hlasitě prozpěvovala sousedka a venku vřeštělo Matčino dítě. Odhrnula jsem igelit z okna, vyklonila se a spatřila osamocený kočárek jedoucí po rozbité silnici přímo do otevřeného kanálu. Byl už jen několik metrů od díry, když najel na výmol v betonu a převrátil se. Na několik vteřin zavládlo ticho, dítě se vykutálelo ven a začalo zase brečet. Matka okamžitě přiběhla, vzala dítě do náručí a s pláčem se ho snažila utišit. Převržený kočárek ležel vedle ní a protáčely se mu kolečka. Sousedka pod námi začala tiše zpívat smutnou písničku.
Vyšla jsem z bytu, seběhla po rozbitých schodech a vydala se na procházku po Městě. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nebyla podívat k Útesu. Překračovala jsem kusy odtržených panelů a střepy rozbitých oken. U pískoviště sedělo několik žen a živě diskutovalo. Poznala jsem Švadlenu a přisedla k ní na volnou lavičku.
„Jak jde Arwymu hledání?“ zeptala se a přátelsky se usmála.
„Včera našel oranžovou panenku,“ odpověděla jsem.
„Panenku? No podívejme se. A je živá?“
„Proč by měla být živá?“ podivila jsem se.
„V poušti jsou živé panenky. Některé se ztratí nebo je ostatní vyženou a ty pak různě bloudí dokud nespadnou ze skály nebo se neutopí v Moři. Panenky jsou zlé a chovají se podivně. Řekla bych, že Arwyho panenka bude nejspíš mrtvá.“
„Našla jsem ji v lavoru.“
„A co ty? Už sis našla něco na práci?“
„Ne, ještě ne.“
„Mohla bys zase začít háčkovat. Dřív jsi dělala dítěti čepičky a dečky, tak pěkně ti to šlo, už tě to nebaví?“
„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.
Zamyšleně jsem hleděla do země, snažila jsem si vzpomenou na nějaký okamžik z doby, než jsem se ocitla v poušti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na lavičkách seděly ženy v barevných šatech s šátky přes hlavu a sepnutými vlasy. V kontrastu s rozpadlým městem a šedými ulicemi vypadaly směšně. Všichni jsme vypadali směšně.
„Proč vlastně matka neustále vraždí svoje dítě? Chvílemi to vypadá, že ho má opravdu ráda.“
Švadlena se zamyslela a překvapeně na mě pohlédla.
„Proč se ptáš na takové divné věci?“
„Je to jediné dítě kromě Sirotka, které jsem tu zatím viděla.“
„Je to jediné dítě,“ opravila mě, „ale je to stejně hloupá otázka, jako by ses ptala Odsekávače, proč sbírá ze zamrzlého Moře led. Nebo proč Námořník hledá svoji dceru.“
„Námořník má dceru?“
„Občas máš divné otázky,“ odsekla Švadlena a zamračila se. „Od té doby, co ses vrátila, všemi pohrdáš. Jediný kdo ti přirostl k srdci, je ta zmije Nina.“
„Nina je docela hodná. Je jenom nešťastná, měli byste k ní být ohleduplnější.“
„Je to její věc, nevím proč by se o měl někdo zajímat.“
Vstala jsem, rozloučila se se Švadlenou, která se stále mračila, a vydala jsem se ulicemi za Město. Cesta k Útesu vedla nejprve vyprahlou pouští a za několik kilometrů se ztratila pod vrstvou zmrzlého sněhu. Nebe se zatáhlo a foukal studený vítr. Přede mnou se rozprostíral široký Útes, pod nímž ležela nehybná modrozelená plocha zmrzlého Moře. Pozorovala jsem malou postavičku pohybující se v dálce na ledové hladině. Brzy mi začala být zima, ale nechtěla jsem se hned vrátit do Města.
Zamířila jsem podél Útesu po vyšlapané cestičce ve sněhu. Nechala jsem se vést stopami gumových podrážek, které byly dvakrát větší než moje bosé nohy. Ledové střepy mě řezaly do chodidel, ale snažila jsem se nevnímat nevlídné počasí. Brzy jsem se ocitla u mírného srázu k moři, kde se dalo celkem snadno slézt k pobřeží.
Zblízka vypadalo Moře děsivě. Jeho hladina byla zbrázděná vlnami, které jako by zmrzly uprostřed pohybu. Ve vrstvách ledu byly vidět zmrzlé ryby zvláštních tvarů, všechny měly doširoka otevřené oči upřené k nebi. Obcházela jsem veliké černobílé ptáky, kteří leželi uvěznění v průhledné hrobce hladiny. Z ledu čněla křídla jako tiché výkřiky nenaplněného volání o pomoc. Na zaživa pohřbená zvířata nebyl tak děsivý pohled, všichni se zdáli smíření, spočívající v ledovém paláci zmrzlého Moře, které je ochraňovalo před rozkladem těla, jakoby si chtělo uchovat vzpomínku na bezbranné smrtelníky.
Ze zamyšlení mě vytrhla čísi ruka na mém rameni. Otočila jsem se a spatřila Odsekávače se žlutým kyblíčkem a špičatou lopatkou.
„Sarrah! Kde se tu bereš,“ podivil se a chtěl mi půjčit svůj kožich.
„Není mi zima,“ zalhala jsem a snažila se ovládnout třes.
„Dnes to jde pomalu,“ podotkl a ukázal na poloprázdný kyblíček.
„Chodíš sem každý den?“ zeptala jsem se.
„Jak je potřeba. Od té doby, co umřel Král teď pije hodně lidí. Mám pocit, že lidé už ode mě nekupují led kvůli soli na svícení, ale že si ji sami ředí, protože je to tak levnější než v baru.“
„A ty si pro sebe led nenecháváš?“
„Ne, všechno, co přinesu, hned prodám. A co bych s tím dělal, stejně by se mi roztál. Nakonec ti to slížou krysy a nebo někdo vezme. V baru to mám zadarmo a když potřebuju na svícení do lampy, odškrábu si sůl z balvanů na pobřeží.“
„Myslím, že nám taky už dohasíná lampa,“ vzpomněla jsem si.
„Když už jsi tu, tak si nasbírej, je jí tu plno, nemusíš led sušit.“
„Slyšel jsem, že od té doby, co Arwy našel na poušti ty injekční stříkačky, že z ledu míchá různý sračky, prodává je a lidi si to píchaj do žíly.“
Zmlkla jsem a odvrátila pohled.
„O tom nic nevím. To jsou jenom žvásty. Povídá se ledasco a kdyby to byla všechno pravda... Říkal jsi prve něco o Králi. O kom jsi to mluvil?“
„Nepamatuješ na našeho Krále?“ podivil se Odsekávač a zornice se mu rozšířily. „Než jsi se ztratila, mělo Město svého Krále. Neřikej že si nepamatuješ na ty jeho šílený popravy, kdy vymýšlel Zákony Města, který byly úplně nesmyslný. Třeba zákon o tmě. Když byla tma, chodil se svými vojáky po Městě, a když někoho našli venku, vojáci ho hned zavřeli a druhý den večer ho hodili do klece k Miláčkovi.“
„Co je Miláček?“
„Miláček byla jeho kobra. Říkal tomu domácí mazlíček.“
„A co se potom stalo s tím Králem?“
„Byl to blázen. Chodil se opíjet do baru, k ránu běhali vojáci po Městě a hledali ho a nosili domů, kde potom úplně namol vymýšlel nový zákony, aby měl čím nakrmit kobru. No a jednoho dne se zase opil v baru, odešel domů a několik dní jsme o něm neslyšeli. Hledali jsme ho všude, ale jako by se po něm slehla zem. A tak někoho napadlo podívat se do břicha jeho Miláčka. A hádej co jsme tam našli.“
„To je příšerný,“ otřásla jsem se odporem.
„Máme od něj aspoň pokoj.“
„A kde jsou vojáci?“ zajímalo mě.
„Vojáci zmizeli ještě před Králem. Odvelel je do pouště, aby tam bojovali s panenkami. Dodnes se ještě žádný nevrátil.“
„Třeba nevědí, že Král nežije.“
„Možná,“ zamyslel se Odsekávač.
Uvědomila jsem si, že už necítím nohy. Rozloučila jsem se s Odsekávačem a spěchala do Města.

„Sarrah, kde jsi byla!“ vykřikl Arwy, když mě spatřil ve dveřích. „Podívej co jsi udělala! Ty jsi jí obživila! Co teď s ní budeme dělat!“
Otevřela jsem překvapením ústa a zírala na panenku, která byla přivázaná k trubce vyčnívající z podlahy. Dívala se na mě průzračným modrým okem a měla nevinný voskový výraz.
„Chápeš to! Teď se o ní musíme starat. Nebo chceš aby jsme ji pustili a ráno měli pod oknem celou rotu rozzuřených hraček? Pane bože!“
Nic jsem nechápala.
„Tak ji zabijeme,“ navrhla jsem tiše.
„Myslíš, že to je tak jednoduchý?“ opáčil Arwy.
Seděl uprostřed místnosti s hlavou zabořenou do dlaní. Pohlédla jsem na panenku, která klidně seděla a prohlížela si mé žluté šaty. Nějakou dobu nikdo nepromluvil. Z chodby bylo slyšet pištění vraždících se krys. Lehla jsem si na matraci a zavřela oči. Po dlouhé procházce jsem se cítila hrozně unavená. Usnula jsem, ale za chvíli mě probudil Arwyho hlas.
„Kde je ta zatracená injekce?“
„Půjčila jsem ji Sassance,“ odpověděla jsem rozespale.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji, kde bylo všechno rozházené. Arwy vypadal nepříčetně. Oči se mu zlostně leskly. Vzal mě za ruku a rychlým pohybem zvedl z matrace. Potom mě hodil na stěnu, kde jsem se uhodila do hlavy a svezla se na podlahu. Snažila jsem se utéct, ale kopnul mě do břicha a chytil za vlasy. Vyškubla jsem se a skrčila se mezi deky.
Měla jsem pocit, že jsem na pokraji celého světa, nikdy už se nebudu moct smát, do smrti budu cítit na předloktí cizí ruce a budu žít s pocitem že mi v budoucnu zase ublíží. Nakonec mě však vědomí milosrdně opouštělo do prostoru, dívala jsem se na Arwyho z pohledu prasklé žárovky a bylo mi ho neskutečně líto.
V nedohlednu je prostor, kde je klid a prázdnota. Je to jen další okamžik života, jiná situace, kde se mě nikdo nedotýká, kde nemyslím na nic děsivého, kde nemyslím, jenom jsem. Jak přestát ty nekonečné minuty, kdy nemůžete utéct. Dřív jsem křičela, jako bych se snažila dovolat do původního světa, který je mi blízký a který v sobě stále cítím, ale vždycky jsem viděla jen obrovské hlavy plující vesmírem, hlavy kývající na znamení záporu, s povytaženým obočím a klidným výrazem „bohužel“.
Vždycky jsem mu to odpustila, panenka ječela hrůzou a sousedka stála ve dveřích a dívala se. Dívala se na člověka, který možná trpěl ještě víc, ale stav nepříčetnosti mu neumožňuje cítit bolest.
Arwy mě konečně pustil, panenka upadla do děsivých snů a sousedka zmizela ve tmě chodby.
Seděla jsem pak celou noc v druhém koutu místnosti, sledovala panenku zmítající se ze spaní a klidně spícího Arwyho, který spočíval v hlubokém spánku, hrozně vzdálený. Záviděla jsem mu jeho spánek a ze zlosti mu přejížděla žiletkama po zádech. Všude páchla krev, stěny byly omlácené a zašpiněné, krysy zvědavě nakukovaly zpod ohlodaného igelitu a vrány se sesedaly na římsu. Hladová zvířata cítila krev vytékající z hlubokých ran, scházela se na hostinu.
V člověku potom zůstane něco, co každý vnímá, přestože to není vidět a nelze to pojmenovat. Je to jakési hrozivé smíření, smutný klid někoho, kdo v myšlenkách tančí v daleké budoucnosti.
Nad ránem jsme se oba probouzeli, vzájemně jsme si otírali nasliněnými prsty zaschlou krev, zatímco panenka brečela průzračně modrým okem.

III.

Seděla jsem na rozbitém schodě na chodbě a sušila sůl z mořského ledu. Venku si prozpěvovala sousedka a věšela prádlo. Měla obrovská bílá prostěradla, která jednou za čas máchala ve slané vodě a rozvěšovala po celé ulici. Vítr však z pouště nosil prach a když odpoledne usušená prostěradla sbírala, byla všechna špinavá. Potom zpívávala smutnou písničku, tak smutnou, že její muž v černém cylindru vycházel s vyřezávanou dřevěnou holí na dlouhé procházky.
Pod schody se sbíhaly krysy, kroutily čumáčky a snažily se mě zastrašit pískáním. Hodila jsem do hloučku kus betonu. Jednu z nich kámen trefil, ale ostatní se ani nepohnuly.
Další vběhla do našeho pokoje, zaslechla jsem jekot panenky.
„Myslím, že je nějaká úzkostlivá,“ podotkl Arwy dnes ráno a zeptal se panenky, proč pořád brečí.
Ta neodpověděla. Od té doby co ji máme na nás ještě nepromluvila. Jen občas, když někdy přijdu večer domů, najdu panenku, jak si prokousává stehy na zápěstí, má potrhané šatičky, brečí a úplně tenounkým panenkovským hláskem říká: „Maminka mi utekla, maminka mi utekla!“
Říkala jsem Arwymu, že by jí neměl ubližovat, nebo nám umře. Docela jsme si na ni zvykli a myslím, že by nám chyběla.
Ze zamyšlení mě vytrhla krysa, která vyběhla z našeho pokoje a mezi zoubky si nesla kořist v podobě molitanu z bříška naší panenky. Ostatní krysy se na ni vrhly a snažily se jí ten kus vyrvat z tlamičky pro zušlechtění vlastního hnízda.
Z díry ve střeše slezla Sassanka a sedla si vedle mě.
„Co děláš?“ zeptala se a naslinila si prst.
Ochutnala sůl a široce se usmála.
„Kde je Isaac?“ zeptala jsem se a zaklonila hlavu.
„Nevím,“ odpověděla a zamyšleně hleděla na krysí klubko. „Asi je v baru.“
Zkusila jsem, jestli je sůl dostatečně sypká a shrnula ji do dlaně.
„Vlastně hledám Arwyho.“
„Arwy šel do pouště.“
„Viděla jsem ho ve Městě. Myslela jsem, že bude tady.“
„Ne, Arwy je určitě v poušti.“
„Není,“ zasmála se Sassanka a začala zpívat písničku, kterou jsem slýchávala od sousedky.
Odtancovala do mezipatra, kde ji jedna z krys kousla do nohy.
„Au!“ vykřikla Sassanka.
Seběhla jsem k ní a společně jsme zkoumaly dva otisky zoubků. Z malé ranky začala téct krev.
„Praly se tu o molitan, mrchy,“ podotkla jsem. „Nevypadá to nijak hrozně, ale co když byla nakažená?“
„Nakažená?“ ušklíbla se Sassanka a odtancovala dolů po schodech. Na každém druhém schodu po ní zůstala červená kapička.
Vešla jsem do pokoje, abych schovala sůl do lampy. Pohledem jsem se úmyslně vyhnula panence a vyšla jsem ven. Sousedka dokončila věšení prádla a s prázdným košem se vracela do paneláku. Setkali jsme se ve dveřích, přimáčkla jsem se ke stěně a čekala, až projde. Měla jsem z ní strach, z toho jak k nám chodila, jak vždycky vyhrála nad svým mužem a ten se potom propadával do země.
Sassanka probíhala mezi bílými prostěradly, měla hezké modré šaty, které měly barvu odstřiženého nebe. Jako každý jiný den, svítilo slunce a házelo do Města stíny paneláků. Jako každý jiný den, z protějšího baráku vyšla Matka s kočárem, z něhož se ozýval řev dítěte. Matka měla stažené rty a zuřivý výraz v očích. Pospíchala jsem směrem k pískovišti, abych nemusela být svědkem dalšího jejího záchvatu.
Pískoviště bylo stále plné tlachajících stařen s barevnými šátky. Pozdravila jsem Švadlenu a ta mi pochválila šaty.
„Ty jsou Sassanky, půjčila mi je,“ vysvětlila jsem a zamířila do baru.
Byl skoro prázdný, jen u zadního stolu seděl Isaac a Sassanka. Drželi se za ruce a usmívali se. Přisedla jsem si k nim.
„Ahoj Isaacu.“
„Ahoj Sarrah. Jak se máš?“
„Dobře.“
„Sassanka říkala, že sušíš sůl.“
„To je pravda.“
„Kde vlastně bydlíte, nikdy jsem u vás nebyla.“
„My bydlíme nikde a všude. Bydlíme tam, kam zrovna přijdeme.“
„Dneska jsme bydleli na nemocnici, tam je nejkrásnější výhled,“ vložila se do hovoru Sassanka.
„Na nemocnici?“ zeptala jsem se nechápavě. „Tady je někde nemocnice?“
„Jistě, je tu nemocnice.“
„To jsem nevěděla, nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by šel k doktorovi,“ vysvětlila jsem.
„Proč by někdo chodil k doktorovi?“ podivil se Isaac.
„No, když někoho třeba něco bolí, nebo tak.“
„Ale doktor je sám nemocný,“ namítla Sassanka, „nemůže nikoho léčit. Leží v nemocnici a churaví. A protože tu jiný doktor není, nikdy se nevyléčí.“
„A to v celé nemocnici leží jenom doktor?“
Isaac a Sassanka naráz přikývli. Přemýšlela jsem nad doktorem a bylo mi ho líto. Napadlo mě, že bych mu mohla natrhat nějaké květiny a jít ho navštívit.
„Navštěvuje ho někdo?“ zeptala jsem se.
„Kdepak!“ vykřikla Sassanka. „Mohl by se nakazit a všichni by pak umřeli! Všichni by se nakazili a pak by se celé Město přesunulo do nemocnice a leželi bychom tam a umírali, stejně jako doktor.“
Možná, že na tom, co říkala Sassanka, něco bylo.
„Je z ní ale krásný výhled,“ ozval se Isaac.
„Do pouště,“ přitakala Sassanka.
„Musíte toho vidět spoustu, když jste většinu života na střechách.“
„Spoustu!“ zasmála se Sassanka a zvláštně na Isaaca pohlédla.
Dveře baru se otevřely a vstoupila Nina. Měla rozcuchané vlasy a pomačkané šaty. Sedla si na nejbližší židli a vložila si do úst cigaretu. Nemohla najít sirky, a tak se otočila k baru, ale číšník tu ještě nebyl. Zvedla se a zase odešla.
„Tak se mějte hezky,“ rozloučila jsem se s Isaacem a Sassankou, kteří mi pokynuli hlavou, a odešla jsem také.
Pomalu jsem se vracela domů. V pokoji na matraci ležel Arwy a odpočíval. Panenka ležela u roury a spala. Měla vykousnuté bříško.
„Dnes jsi tu brzy, nic jsi nenašel?“ zeptala jsem se a posadila se na kraj matrace.
Arwy se mlčky díval se do stropu.
„Našel jsem vojáky,“ odpověděl za chvíli.
„Opravdu? A mluvil jsi s nimi?“
„Ne, nemluvil.“
„Aha, myslela jsem, jestli jsi jim třeba neřekl, že Král už nežije. Můžou se vrátit domů ke svým rodinám. Paní Ševcová mi vyprávěla, že její syn-“
„Všichni byli mrtví,“ přerušil mě bezbarvým hlasem.
„Umřeli hladem nebo žízní, to je na poušti běžné,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Zabili je panenky. Bylo tam spousta hadrů a nějaké končetiny. Všichni vojáci vypadali jako by se na ně vrhli divocí psi a rozsápali je na kousky. Bylo to nechutné.“
„Myslíš, že přijdou i sem a zabijí celé Město?“
„Nevím,“ odpověděl.
Pohlédla jsem na naši panenku. Vypadala dost zanedbaně. Modré oko měla zavřené a spala.
„Co když je přivolá to její věčný brečení?“ strachovala jsem se.
Představovala jsem si, jak nás všechny ve spánku trhají na kousky. Utrhla jsem kus deky a obvázala ho panence kolem úst. Špatně se jí dýchalo a probudila se. Nevypadala ani překvapeně, v jejím průzračném oku se odrážel jen nekonečný smutek.
„Co kdybychom vysekali díru do ledu a tam ji nechali?“ navrhovala jsem. „Nebo ji zahrabeme hluboko pod zem.“
Najednou mě něco napadlo.
„Není náhodou Matky dítě taky panenka?“
„Nech už toho,“ zabručel a otočil se na bok.
Vyšla jsem ven a setmělou ulicí se vydala směrem k malému světýlku lampy. Na pískovišti seděl Sirotek a žebral. Kolem se motaly černé postavy a vrážely do lampy. Stařeny se scházely k večernímu klábosení, bar se rozsvítil a z paneláku se vypotácel Námořník.
„Slyšel jsem, že obchodujete teď s nějakejma injekcema,“ volal na mě už z dálky.
„Taky jsem to slyšela. Je to blbost.“
„Řikala to Nina. A ta nekecá.“
„Na co by ti byly injekce?“ zajímalo mě.
„No já nevim, já nic nechci, jenom se ptám. Nebuď hned tak nevrlá, holčičko.“
„Kde je Nina?“ zeptala jsem se.
„Je ve svym pokojíku, kde by byla.“
Vstoupila jsem do tmavé chodby panelového domu a snažila se najít schody. Vystoupila jsem do prvního patra, kde za kusem hadru svítila malá lampička. Vstoupila jsem do místnosti s vysokou matrací, uprostřed které ležela Nina přikrytá světlými přikrývkami.
„Ahoj Nino,“ pozdravila jsem ji.
„Poď dál,“ zamručela a posadila se.
„Něco jsem ti přinesla,“ pokusila jsem se o úsměv, ale pohled na ni byl hrozný.
„Vypadáš hůř než naše panenka,“ zhodnotila jsem nakonec situaci a přisedla si k ní.
„V tomhle Městě neni normální chlap,“ řekla Nina spíš pro sebe.
Podala jsem jí jehlu s průzračnou tekutinou, kterou si bez okolků vpravila do modré naběhlé žíly. Potom si zapálila cigaretu a vydechovala obláčky kouře. Jen tak jsme vedle sebe seděly a hleděly do světla lampy.
„Víš, co bych opravdu chtěla?“ začala. „Chtěla bych bydlet v nějaký malý chýši na útesu, bydlela bych tam s Isaacem, měli bysme deset dětí a všechny by běhaly ve sněhu a koupali se v Moři a Isaac by chodil lovit ryby. Já bych uklízela a nosila z lesa dříví.“
„No jo, ale tady široko daleko žádný les není.“
„To vim taky,“ řekla dotčeně. „Ale stejně by to bylo hezký.“
„Isaac nevypadá, že by se chtěl někde usadit a mít deset dětí,“ usmála jsem se.
„Vy ve skutečnosti vůbec nevíte co by chtěl. Ve skutečnosti mu to věčný lítání se Sassankou pěkně leze na nervy. Vypadá spíš jako divoženka, měla by běhat někde po Útesu a výt na Měsíc.“
Mlčela jsem.
„No jo ty máš takovej ten nezkaženej pohled na Město. Všichni ti připadají hodný a milý. Vrátila jsi se z pouště, Arwy ti hned první den rozbil hubu za to, že ses nalila v baru a ty si to pokaždý necháš líbit. Parchant je to. Než si odešla, zkoušel na tobě tyhle svoje dryjáky. A ty sis to jako hloupá nána nechala líbit. Když jsi zmizela, všichni si mysleli, že si skočila z Útesu. A nikdo se tomu nedivil. Nikdo kromě Arwyho, kterej je zabedněnej tupec a nic nechápe. Celý Město je od základů prohnilý a brzo se utopí ve vlastní špíně.“
Nina si dlouze potáhla z cigarety.
„Mně bylo nejlíp, když byl naživu Král. Měla jsem na co jsem si pomyslela, nemusela jsem se řídit těma pitomejma zákonama, a když mě někdo naštval, stačilo říct tomu starýmu páprdovi a večer už ležel v těsném obětí Miláčka.“
„Nino!“ vykřikla jsem.
Už jsem to nemohla dál poslouchat.
„Co to říkáš!“
Nina se ušklíbla. „Přežijí jen nejsilnější.“
Típla cigaretu o zeď, zbytek odhodila a natáhla se na posteli. Široce zívla a zavřela oči.
„Až půjdeš, odveď prosimtě toho kocoura k veterináři. Vypadá, že se bojí myší.“
Zvedla jsem se a rozhlédla po prázdném pokoji.
„Když tě někdo mlátí, znamená to, že chce obejmout,“ zívla Nina a usnula.
Zamířila jsem z pokoje na tmavou chodbu a sešla po schodech k baru, ze kterého vyšel Isaac, obešel mě a vydal se po schodech nahoru.

V našem pokoji dohořívala lampa, panenka měla roztrhané šatičky a prokousávala si stehy, Arwy ležel na matraci a zíral do stropu. Lehla jsem si k němu. Možná měla Nina ve všem pravdu. Možná je to opravdu jenom prohnilý Město. Usínala jsem, když do místnosti vtrhl Isaac a Sassanka a hlasitě povykovali.
„Hádejte co jsme našli!“ výskala Sassanka a měla plné ruce injekčních stříkaček.
„Vykradli jste nemocnici?“ divil se Arwy.
„No!“ přikývl Isaac.
Sassanka upustila všechny injekce a ty se rozkutálely po celé podlaze.
„Nemáme sůl,“ řekl Arwy a Sassanka se zamračila.
„Dohořívá nám i lampička,“ dodala jsem.
„Tak dojdeme pro sůl!“ vykřikla nadšeně Sassanka.
„Jsme unavený,“ namítnul Arwy, ale Sassanka byla plná energie a nedala pokoj, dokud jsme nevstali a nešli s nimi ven.
Cestou mi byla hrozná zima. Isaac, Sassanka a Arwy o něčem živě diskutovali a hlasitě se smáli. Mezi mraky svítil Měsíc, ale stejně bylo špatně vidět. Když jsme slézali z Útesu, bála jsem se, že uklouznu. Na pobřeží jsme si sedli na kámen, Arwy seškrábal sůl a smíchal ji s mořskou vodou, kterou si donesl v lahvičce. Klepala jsem se zimou a chtěla jsem být už co nejdřív doma.
„Ukaž, to tě zahřeje,“ řekl Arwy a natáhl mi ruku.
„Jak to, že jsou ve Městě jenom samý ženský,“ zeptala jsem se.
„Protože všichni chlapi naverboval Král do války s panenkama,“ vysvětlil Isaac a objal Sassanku.
„A co vy dva, Námořník a Odsekávač?“
„My jsme podle Krále ještě nebyli dost starý na válku, Námořník tu ztroskotal, takže je cizí, zase odjede a Odsekávač má nejdůležitější práci. Bez toho bychom všichni umřeli.“
„A pán v cylindru?“ zeptala jsem se.
„Kdo?“ nechápal Arwy.
„Ale nic,“ zamručela jsem a zahleděla se do země.
„Pojďte se projít na Moře,“ navrhla Sassanka, sama seskočila z balvanu a běžela na pobřeží.
Pomalu jsme ji následovali. Z nebe padala podivná jinovatka a kreslila ve vzduchu roztodivné obrazce. Ryby pod hladinou na mě začaly mrkat. V některých okamžicích jsem i slyšela, jak ptáci klapou zobáky.
„Neměli bychom jít domů?“ zaprosila jsem Arwyho.
„Nejdřív musíme najít Sassanku,“ namítnul.
Zvedla jsem hlavu a opravdu. Sassanka byla pryč.

IV.

Moře bylo plné lidí, všichni stáli a dívali se na mě. Zatažené nebe se téměř dotýkalo našich hlav. Byla jsem zachumlaná do modrého šátku a třásla jsem se zimou. Červené šaty, které jsem měla půjčené od Sassanky, byly krátké a vítr mi o lýtka bičoval ledovou tříšť. Arwy stál vedle mě. Měl nepřítomný pohled upřený do dálky.
Ledová plocha, na které jsme se pohybovali se začala proměňovat v zrcadlo, které odráželo naše stíny plující pod Mořskou hladinou. Dívala jsem se pod nohy a viděla Arwyho jako velikou rybu s kulatýma doširoka rozevřenýma očima, jak naprázdno otevírá a zavírá ústa.
„Arwy, plave pod tebou ryba,“ zatahala jsem ho za rukáv a ukázala dolů.
Vůbec mě nevnímal. Zíral před sebe do bílé tmy. Zdálo se, že někoho nebo něco vyhlíží, jakoby se mělo něco stát nebo naopak vrátit. Můj odraz v zrcadle byl podobný. Sledovala jsem velikou zelenou rybu, která mě na každém kroku pronásledovala. Ptáci s vyčnívajícími křídli se začali třást a rozklepali zrcadlo, v němž se objevily dlouhé pukliny. Otočila jsem se a chtěla utíkat na břeh, ale Arwy mě zadržel a ukázal před sebe.
„Vidíš?“ zeptal se a pobaveně se ušklíbnul. „Přišel Obrovský skřítek. To je špatné znamení.“
Ze tmy před námi se vynořila dlouhá postava, která stála na vysokých nohou a její tělo se prodlužovalo stále výš nad naše hlavy. Obrovský skřítek proběhl kolem nás a zůstal stát nedaleko. V ruce držel mlýnek a začal s ním točit.
„To je špatné znamení,“ opakoval Arwy a pevně mě chytil za paži.
Hladina pod našima nohama zapraskala. Sklonili jsme hlavu a spatřili pod ledem Sassanku, jak plave a buší na ledovou zeď. Otevírala němá ústa, ze kterých jí vycházely malé bublinky. Pevně zavírala oči, jako by z plných plic křičela. Lidé, kteří předtím stáli kolem nás se potápěli a stahovali ji do hloubky. Sassanka kopala nohama a máchala rukama, ale nebylo jí to nic platné. Šaty vlály kolem ní jako závoj, na rukou měla pouťové prstýnky a já jsem si v duchu pomyslela, že jí to moc sluší. Mizela ve temnotách Moře a my jsme jí s Arwym mávali na rozloučenou. Najednou jsem si uvědomila, že už Sassanku nikdy nespatříme a začala jsem brečet. Slzy zamrzly a na očích se mi utvořila jinovatka.
Slyšela jsem, jak Obrovský skřítek znovu zatočil mlýnkem. Přestala jsem dýchat. Arwyho stisk ruky povolil, až docela zmizel. Protřela jsem si oči a spatřila kolem sebe širokou louku plnou květin. Nebe bylo pomněnkově modré, a přestože jsem nespatřila žádné slunce, žlutě zářilo. Louka se zdála tak veliká, že se nedalo dohlédnout na její konec. Nikde kolem nebyli žádní lidé, ale když jsem se otočila, spatřila jsem za sebou sněhově bílou ovečku. Měla hebkou vlnu a kolem krku omotaný provázek se zvonečkem. Pomazlila jsem se s ní a potom jsem se vydala podél zbořeného plotu. Ovečka šla hned za mnou. Uvědomila jsem si, že neslyším cinkat zvonek. V prostoru se nerozléhal jediný zvuk. Trochu mě to vyděsilo, ale pokračovala jsem dál, až jsem došla na vyšlapanou stezku a po ní až k dřevěnému stavení. Na dvoře ležel dřevěný špalek. Když jsme se přiblížili, uviděla jsem na špalku ležet mrtvou slepici bez hlavy. Z krku jí trčely cáry masa a zbytek kosti. Ovečka k ní přistoupila a začala ji okusovat. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem se pohnout.
Najednou jsem si uvědomila, že to nemůže být skutečnost. Otevřela jsem tedy oči, ale byla jsem v dalším snu. Znovu jsem tedy otevřela otevřené oči, ale nepomohlo to. Uvědomila jsem si, že už se nikdy neprobudím.
Obrovský trpaslík do třetice zatočil mlýnkem. Ležela jsem na posteli v nemocnici. Přistoupila ke mně nějaká žena a tvrdila mi, že je má matka. Nevěřila jsem jí a ona křičela a sprostě mi nadávala. Vstala jsem a vyšla na chodbu. Žena zůstala uvnitř a rozbíjela židlí zamřížované zrcadlo. Na chodbě jsem potkala dívku, která mi byla hrozně povědomá.
„Jsem tvoje nejlepší kamarádka,“ vysvětlila mi.
Zkoumavě jsem si ji prohlížela. Byla to černoška a měla na sobě velice drahé oblečení.
„Už nekradu, jsem vyléčená,“ oznámila mi zatímco si strkala do kabelky všechny předměty, které na chodbě našla.
Zavedla mě k sobě do pokoje, kde na posteli seděla další dívka. Měla bledý, smutný obličej a tmavé kruhy pod očima. Černoška si sedla si před zrcadlo a z kabelky vyndala náhrdelník s krásnými ornamenty.
„Máš hezký řetízek,“ řekla jsem jí, když jsem jí ho zapínala kolem krku.
„Ty máš zase pěkné prstýnky. Víš co, půjč mi je, zítra ti je vrátím.“
Pohlédla jsem na své prsty a spatřila pouťové prstýnky s kamínkem, které mi zbyly po mrtvé Sassance.
„Ne, prstýnky ti nedám,“ vykřikla jsem a ustoupila o krok dozadu.
„Chci si jenom dokázat, že už nekradu, jsem vyléčená!“
„Dám ti cokoliv, ale prstýnky ne.“
„Jsi zlá, když jí nevěříš!“ ozvala se dívka sedící na posteli.
Černoška se na mě vrhla a začala mi prstýnky strhávat z prstů. Měla jsem hrozný strach, že mi je vezme a začala jsem hrozně křičet. Černoška se lekla a pustila mě. Vyběhla jsem na chodbu a hledala svůj pokoj. Poznala jsem ho podle rozbitého zrcadla. Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Do místnosti vstoupil muž v černém plášti. Poznala jsem svého otce. Posadila jsem se na posteli a překvapeně na něj hleděla. Mlčky mi podal štos papírů. Poznala jsem dopisy, které jsem kdysi psala. Začala jsem brečet, že mi přečetl všechny dopisy.
„Teď vím, že jsi mi ten kufr vzala ty,“ prohlásil s úsměvem a odešel.
Do pokoje vešla moje mladší sestra a sedla si na protější nepovlečenou postel. Naklonila se ke mně a promluvila vážným hlasem.
„Babička viděla šestnáctiletou holku, která uklouzla na mokrém ručníku. Prý byla nedýchavičná.“
„A umřela?“ zeptala jsem se.
„Prý jo.“
Dostala jsem hysterický záchvat, křičela jsem a pěstmi bušila do zdi. Sestra se podivila, přešla ke skříňce, na které stálo rádio a nahlas ho pustila, aby mě nikdo neslyšel.

„Sarrah, vstávej! Tady nemůžeš spát,“ zalomcoval se mnou Isaac a pomohl mi se zvednout.
Trochu jsem se vzpamatovala a zjistila, že mi je příšerná zima. Isaac a Arwy klečeli vedle mě.
„Co to děláte?“
„Odřezáváme Sassanku,“ odpověděl Arwy.
Naklonila jsem se mu přes rameno a spatřila jsem na zemi ležící bezvládné tělo v modrých šatech. Vlasy měla rozhozené v kaluži krve, která jí vytékala nad spánkem a rozlévala se po ledové ploše zmrzlého Moře. Arwy měl v ruce malý nožík, kterým odřezával Sassance končetiny. Isaac se jí pokoušel odstranit hlavu a přeřezával jí krk.
„Sassanka je mrtvá?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Spadla z Útesu,“ vysvětlil Isaac, „musíme ji pohřbít do Moře.“
„A proč jí odřezávate?“
„Musíme ji pohřbít po částech, aby ji nenašli panenky a nesložili.“
Odvrátila jsem se a vyděšeně zírala do tmy, ze které na mě mrkaly tisíce průzračně modrých očí.

Epilog

Pokračování je nasnadě...

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Polly', 06.10.2004 10:46.