Lezli jsme po zemi a vrtěli se při tom jako nějací hadi.
Tvoje oči se přesto smály.

Chtěla jsem na chvíli uchopit tvou hlavu a vložit si jí do dlaní. Nebo do kapsy. Na chvilku. Raději jsem si z nejistoty, jestli se vůbec do ní vejdeš zapálila cigaretu. Spálila jsem si při tom pár řas a ty jsi místo smíchu ze samotné situace na mě syčel.

S vyplazeným jazykem, jehož růžový odraz byl vidět v zrcadle na zdi, jsem přejížděla po tvém břiše.
Vypadal jsi delší, stočený do klubíčka.  

Pár vroucných objetí a byla jsem ráda. Za tvou délku.
Propleteni chemickým vzorcem jsme usnuli. A mě se zdálo, že patříš k nějakému jedovatému druhu.
Přála jsem si: „…tak mě kousni!“ 

Při snaze procitnout mi všechno došlo.
Takto bývá. Ve vypjatých situacích ze sebe vydáme nejvíce.
Já se dusím.Ty jsi škrtič.
Těším se, až mě pozřeš od hlavy.