taky s důvodem...

lysiny


pátek: nasadit ohlávku hodinám

přes vrby kouká na čas
a olupuje minuty, aby se otáčely nahlas.
hluboko.

půl. naoko bubnuje o řasy,
zvony nebijí, jen uvnitř někdo tluče.
schází dech.
je půl. holubi táhnou oprýskanou loď,
co veze kroupy a prosakuje.
a ručičky na kost holé
se ztrácejí v dírkách ciferníku.

je čas. do kopce neteče.

*

tečka čárka - nože na dřeň

slovo přetne vazby na ticho,
udeří o kachnu, a ta přeletí ze stínu do noci.
o krok dál.

stojí rozkrojená v provazech
a slova věší na telegrafní dráty vlaštovkám.
je noc, ze sídliště šumí nil
a čas

protéká.

*

sobota: dál než sami

láme se, ze zad vydroluje kůrku noci,
že spala až na kraj. do sucha.
je lichá.

a v okně umřela moucha,

snad se utopila větrem, afrikou
nebo jí ztěžkla křídla.
ztvrdla.

pročítá proud.

je do páru
a na vítr přivazuje nil od hlávkova mostu.

*

mlčet je zpívat potichu

“
zapusť mi zimu do zátylku,
do ramen. budu sněžit,
a ty mě ztaješ na jinovatou dřeň.
nehtem mi rozepni záda
a mrtvolku z okna zavěs nad chlopeň,

aby mi nebylo prázdno.
”

*

neděle: vyšlapat kaluže cestami

do němé ulice zanáší kroky, údery
a mráz syčí v jizvách, asfaltu na kostech.
klepá.

je slepá zima. oči zamyká do louží,
drolí vodu.

zevnitř ji vyšlapává.
stopy upouští od pasu dolů, hlava je napřed.

*

“
zítra se svléknu z žeber
a dám ti je.

svou klícku na chlopeň.

a až se roztajeme,
slétnou se vlaštovky
a budou za nás bít.
”

*

pondělí: dýchat je pít. tát.

střechy stékají po krovech,
smývají z holubů kopance a spálená pera,
trhají okapy,
je noc.

v podloubí brnkají na jazylky stínům
nesouvisle. lyse.
a zapíjejí svá suchá místa, zaplavují.

že z prstů ohrnuli hráze.

*

“
budeme dělat stráž mostu, jo?
lidem půjčíme kroky, aby přešli suše
a aby nezadupali kostky hluboko do pilířů.

ale možná,
možná bych někoho namočil.
jen tak. a třeba by přešel po sněhu a nic.
anebo by žuchnul a řval na černý nebe,
že sešel, protože i měsíc by tu cestu minul.

a řval by a klel
a já bych se smál docela nahlas,
aby i sochy rozpustily kámen v koutcích.

a ty –
snad bys mu záviděla krokodýly
nebo červený lemy na kabátě,
ale spíš by ti ho bylo líto
a podala bys mu provázek z nilu.

pro radost.
”

*

úterý: hodiny tance

vystýlá kolíbku,
a přitom venku mrzne. dítě je.

a z kolejí sbírá hrách,
pojď, budem tancovat!  křičí.
křičí a háže rytmus na sklo,
do vitrín.

tancovat.
a vlaštovky zatím z lodžií
vylupují zvon.

*

když z žízně popraská víno,
zbude jen cucat špunt.

“
jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá budeš
                                       a spustíš víno
budeš portská
jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží

budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má

budeš z krve živa
”

*

středa: křesátka

vylupuje páteř z vody
a křísá papírové lodičky stínem,
že je někdy k černé blíž.

ježí se
ve zkrabatělých prstech, drkotá.

nádech.

dnes na půl doby.

*

“
až ti z očí vylétnou stíny,
usnu.
a ty, snad že nemáš ráda můry,
zamkneš tmu do ulice a do podlahy vyklepeš náznak smutku.
asi blues.

ráno,
jen co ti z tváří odlétnou racci,
zaplaším moře
a můrám nastavím jaro na příští století.
”

*

čtvrtek: modrobíle

je půl.
na poslední lysé místo navazují papírovou vlaštovku.
nese nil.

je zase půl
a jako ptáci otevírají kůru,
jsou. jsou mezi komíny na jahodovém nebi
a cinkají modrobíle. oni.
my.