Břeh

Pocity mě chytly a hodily do rybníka Bezmoc. Topila jsem se a zároveň žila. Všude kolem mě bylo modro a mokro, v dáli jsem viděla břeh, ale to světlo mě tak oslepilo, že jsem nemohla pořádně zaostřit. Aha, Bezmoc už jsem přestala bavit a vydala mě na pospas Naději. Drží mě pevně a při tom ohromně ozařuje. Myslím si, že se mě pokouší dostat do bezpečí.

Směr našeho letu je na onen nedosažitelný břeh. Je tak daleko, bohužel jí došla síla a upustila mě, pro mé (ne)štěstí jsem spadla do spárů Reality. Ukazuje mi pravý význam břehu. Zatímco mě Naděje chtěla ochránit před Bezmocí, Realita se snaží, abych viděla pravdu a tím pádem mi zaráží ohromné kolíky do mého srdce. Nelíbí se mi to. Ostrov je pokryt stovkami bezvládných těl, které koukají do prostoru. Myslím, že vůbec nevnímají.

Realita se smilovala a dala mi na výběr. Utopit se v moři myšlenek, nebo umírat s úsměvem na tváři. Vybrala jsem si druhou možnost. Realita mě pustila na ostrov, který byl pokryt nespočitatelným množstvím bezvládných těl.