Už bude jenom dobře, princezno

Byla nešťastná a sklíčená. Nevěděla, jak pomoci Markovi, chtěla ho vidět zase se smát, ale nešlo to. Udělala by pro to cokoliv, jenže nevěděla, co se děje. U srdce jí bolelo, když viděla jak Marek trpí. Kdysi smějící se kluk a teď jenom hromádka neštěstí. Nikdo nevěděl ,co se s ním děje. Když odcházel doktor, vydechl smutným hlasem:

„Moc času, nezbývá. Je mi líto, bohužel se už nedá nic dělat“

Sabina zalápala po dechu. Lehce se jí zamotala hlava, bezvýrazným hlasem odpověděla:

„Děkuji vám“

 Na víc se bohužel už nezmohla. Podlamovala se jí kolena a na čele měla studený pot. Mozek se jí vařil, pořád přemýšlela, co mu má říct, jak se před ním má chovat. Byli spolu tak dlouho, že ji nikdy nenapadlo, že by to mohlo skončit tak náhle.

Doktorův hlas se jí vracel v ozvěnách. Ozýval se jí každou minutu v hlavě. Nemohla se toho obrazu ani slov zbavit. Nechtěla na to myslet, ale nešlo to. Chtěla s ním strávit co nejvíce času. Uvařila Markovi čaj, do kterého vymačkala citrón, měl to moc rád. Vždycky se rozzářil a políbil ji na čelo, když ucítil vůni čaje.

Potichu otevřela dveře do setmělé místnosti. Bylo tu šero, závěsy zatažené, musela dávat pozor, aby nezakopla a nevylila horký čaj. Ucítila známou vůni lískovejch oříšků. Položila čaj jemně na stůl a otočila se k Markovi. Bylo neuvěřitelné, jak se za ty tři dny změnil. Z urostlého muže se stal hubený človíček, který bezmocně ležel ve velké posteli. Připomínal jí malého mravence, úplně se tam ztrácel.

Se zatajeným dechem si k němu potichounku přisedla. Nechtěla ho zbytečně vyčerpávat, chtěla si ho užít, co nejdéle to šlo. Prohlížela si ho zkoumavým pohledem. Vůbec nevypadal jako dřív, nemohla ho rozpoznat. Jsou to pane bože jenom tři dny!

Kdysi rozzářený obličej vystřídaly  chmury a propadlé tváře. Měl krásná smějící se očka, která jí v danou chvíli připomínala vyhaslé krátery. Jeho rty jsou značně popraskané a sešpulené do úšklebku, který pomalu ustupoval. Vlasy měl odrostlejší a světle hnědé barvy, na sluníčku se krásně leskly. Teď byly mastné a sežmoulané do různých lokýnek.

Vůbec si nechtěla připustit, že ta hromádka neštěstí, co leží v její posteli, je Marek. Její největší láska, za kterou by dala ruku do ohně. A teď mu nemůže vůbec ničím pomoci. Ta bezmoc! Nesnášela ten kousavý pocit, který se jí do očí vysmíval a dával jí tím najevo, že je na něj příliš krátká.

Otevřel oči a usmál se na ni. Byl to ten vděčný úsměv, který vyjadřoval to, jak ji má moc rád. Pod jeho pohledem roztála a do očí se jí draly slzy. Tichounkým hláskem jí řekl:

„Už bude jenom dobře, princezno“

A políbil ji na ruku. Její emoce byly silnější než ona. Už nemohla vydržet ten tlak, který na ni byl v posledních třech dnech vyvinut. Věděla, že mu nemůže nijak pomoci. Slzy se jí kutálely po tvářích jako malé perličky. Nemohla s tím přestat, už se nemohla dál přetvařovat. Věděla, že je vše ztraceno, že je nenávratný konec všemu.

Už s ním nikdy nepůjde na půlnoční procházku lesem, už ho nikdy nespatří ráno u sebe v posteli, neobejme ho a neřekne:

„Dobré ráno, copak se ti zdálo pěknýho?“

Nesplní si svoje plány, které měli pečlivě promyšlené na X let dopředu. Už mu nemůže nic splnit, protože neví, kolik má času. Přišel další výbuch slz, prudce se rozvzlykala a zabořila se Markovi do ramene. S pocitem bezradnosti ho pevně objala. Uvědomila si, že jeho tělo chladne a zmocnil se jí pocit paniky. Pokusila se ho obejmout o trochu pevněji, ale ne moc, aby mu neublížila. Hlavu přistrčila k jeho uchu a jemným tichým hláskem do něj zašeptala:

„ Nechci o tebe přijít, jsi moje všechno, musíš tu se mnou zůstat! Máme toho přece ještě tolik před sebou. Neopouštěj mě, prosím“

Oplatil jí pevný stisk a začal ji hladit po vlasech. Seděl v polosedu, její hlavu měl na hrudi. Už necítila teplo jeho těla a zdálo se jí, že i jeho tlukot srdíčka pomalu slábne. Marek ji dlouze hladil krk, milovala to, postupně ji odhrnoval všechny vlasy. Zašeptal ji do ucha:

„ Zavři oči, princezno. Vše bude zase dobrý. Neboj se, nebude to bolet“

Uchopil ji za krk a začal po malých douškách sát její horkou krev, která ho naplňovala životem. Připadalo jí to jako věčnost. Nepopsatelný pocit mezi slastí a bolestí. Měla křeče střídající se s pocitem blaženosti. Najednou měl ohromnou sílu. Nehty mu zaryla do zad, nejdřív škrábala, ale potom už jenom svěsila ruce podél těla a oddala se mu.  

Sál s chutí, nejdřív vášnivě a pak volněji. Sledoval při tom její hruď, která se  zvedala při každém doušku pomaleji. Po chvilce bylo sotva vidět, že dýchá. Vychutnával si ji, při posledních okamžicích jejího života. Krev už nebyla vařící, ale chladla! Při poslední kapce krve, jí vytanula na mysli věta:

„ Už bude jenom dobře, princezno“

Uvědomila si, že je to konec i pro ni.