| Dílo #50488 |
|---|
| Autor: | JvB |
| Datum publikace: | 18.07.2008 10:37 |
| Počet návštěv: | 496 |
| Počet názorů: | 10 |
| Hodnocení: | 3 |
| Veselý básník |
|---|
Vždy jsem psal lidem pro radost. Maloval jim na tvář úsměv. Vytahoval z jejich úst smích. Oni za to poplácali mne po ramenou a těšili se na další. Chtěli další. Moji duši to však nijak neuspokojilo. Pořád jsem se cítil prázdný. Chtěl jsem vytvořit něco, co by v lidech vyvolalo jiné pocity. Chtěl jsem vytvořit veledílo o lidské bolesti. V jejich očích chtěl jsem vidět slzy. Chtěl jsem, aby navzájem se utěšovali v objetí nejbližšího.
Na papíře pod perem, ale pořád prázdno. Nebyl jsem schopen přijít na žádný srdcervoucí příběh. V mém těle nebyla žádná bolest. Múzy nikde. Tu napadlo mne: „Štípni se člověče“. Štípni se pořádně. Ať to bolí. Bolest je to co potřebuješ. Udělal jsem to tedy. Ale výsledek žádný. V jednom mém oku sice se objevila malá slzička, ale emoce žádné. Zkoušel jsem to tedy znova a znova, ale nic. Nervozita stoupala! Zloba! Zloba! Přede mnou prázdné papíry, obálky, nůž na otvírání dopisů. Vzal jsem ten nůž a vší silou jsem si ho vrazil do nohy. Nesmírně se mi ulevilo. Pocity zbytečnosti, bolesti a už jen trochu zloby. První řádky byly napsány. Jakmile jsem ale pero namočil, vše bylo pryč. Hlava opět prázdná. Stáhnul jsem si ránu a šel se projít ven.
Ta noha strašně bolela, ale co. Když už jsem to nemohl vydržet, sedl jsem si na lavičku na rušnější ulici. Slunce svítí a ptáčkové zpívají. Takové klišé, říkám si. Prochází kolem mne krásné slečny, úspěšní pánové, ale já si všimnu přede mnou ležícího žebráka. „Zkus ho pochopit. Pozoruj ho. Skvěle se to bude hodit do tvého díla“. Nedávno se musel poprat nebo někde spadnout. Na hlavě měl ošklivou ránu. Plazí se po chodníku a natahuje ručičky. Občas o něj někdo zakopne. Emoce to ve mne ale nevyvolává žádné. Pořád myslím na svou nohu. K žebrákovi přichází skupinka mladíků. Dobře se baví. Jeden se k němu skloní, něco mu šeptá. Potom vezme jeho nádobku s drobnýma a hodí mu je do tváře. Ostatní pánové se smějí. Ušklíbne se i číšník, který stojí kousek vedle před svou restaurací. Pánové, kteří sedí vedle mne, to však zásadně odmítají. „Proti tomuto se musí bojovat“ říkají. Když mladíci do žebráka začnou kopat, jako že zakopli, pánové vedle mě se zvedají a odchází. I já půjdu. Vydám se s davem dál.
Noha bolí, slunce pálí, půjdu raději domů. Sedám do křesla a vidím svůj papír. Svůj prázdný papír. Proč necítím smutek? Vždyť vše kolem mne by mělo být smutné. Támdle se rozseká auto o uliční lampu. Údy řidiče jsou všude kolem a ve mne nic. Letadla padají. Údy cestujících všude kolem a ve mne nic. Bomby bouchají. Údy všech všude kolem a ve mne nic. Pouštím si dokument. Koncentrační tábory. Není větších katastrof. Zástupy kožených kostlivců. Zamotaní v drátech. Na hromadách za vilkou. Koukám, zírám! „Tak se rozbreč chlape“ říkám! Nic, nic, nic! Tupě zírám a myslím na svou nohu.
Papír prázdný. A v tom mne napadne. Má přítelkyně! Rozejdu se s ní. To musí něco se mnou udělat. Volám a říkám pá pá. Ona, proč ne, pa. Nemilovala mne? A já ji na světě nejvíce. Přesto žádné sevření, žádný pocit úzkosti.
Vrátím se raději ke svým komediím. Budu zase milován. Chci ale přece přijít s něčím novým! Nechci jen úspěch, který je nyní přilepen jen na mém jméně. Chci jiné emoce v lidech vyvolat. Toho ale nejsem schopen! Otvírám skříň a vyndávám svou Beretu. Konec, konec se vším. To bude nejlepší. Natahuji kohoutek a pistoli přikládám snad k játrům? Snad k jinému orgánu. Najednou v sobě cítím, to co chtěl jsem cítit předtím.
Chce se mi křičet radostí! Emoce, které pomohou mi vytvořit mé veledílo. Ne radost!! Pistoli k sobě víc přitlačím. Zmáčknu to, opět jsem přišel o to, co jsem předtím tolik hledal. Pero mi skočí do ruky a papír je čím dál černější. Píšu rychleji, rychleji. Ovládá mne rozčílení.
Feuer!! Ozve se z televize. V očích mám slzy, ty krásné slzy. Na mé ruce skoro černou krev. Stiskl jsem spoušť, stiskl ji příliš brzy. Ale píšu pořád, musím to dokončit, dokud mohu. Věta nedokončená. Místo podpisu slzy. Místo polibku krvavý otisk palce. Snad překonal jsem Michelangela. Snad napsal jsem nejpůsobivější dílo věnované lidské bolesti. Nezačal jsem dobře, ale skončit to muselo výborně. |
|
| Názory čtenářů |
18.07.2008 11:11
 JvB
|
naznačuješ, že jsem to měl zařadit do jiné kategorie? :) říkám si že mám věci, které jsou opravdu drsné. toto nic proti nim není :D
Název díla. Třeba se hrdina považuje za básníka. Já sám věci, které řadím do prózy a do básní rozlyšuju jen tak jestli jsou to dlouhé věty nebo krátké
|
18.07.2008 11:20
JvB
|
myslel jsem zařadit to z jasoně do drsoně (myslim, že tak to tady je).
Každý se považujem za někoho, na netu se jím snažíme být a ve skutečnosti jsme cizí sousedi :) |
18.07.2008 11:41
JvB
|
:D no tak to potěší. doufám že to byl alepoň normální člověk. z toho mám největší strach, že se budu hádat do krve s někym na netu a pak zjistim že je to můj dobrej kamarád nebo ještě hůř někdo z rodiny :D
Výhodou je to, že se nepřátelím s lidmi, kteří by zavítali na literární server (vyjímkou jsou samozřejmě ti, s kterými jsem se na lit serveru seznámil) :) |
18.07.2008 11:56
JvB
|
Jsi to ty mami? :D
naprodi bydlej nějací česky mluvící přesto cizinci (ukraina, poslko, kosovo co já vim :) ). Jaký máš přízvuk? |
18.07.2008 12:09
JvB
|
Měl jsem Doboru pu ang. Kždopádně můžeme být kilidní, neznáme se :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|