jedna
Zírám. Nic neříkám, jen stojím a zírám. Bojím se pohnout, abych nezničila tu křehkost okamžiku. Tak takové to tedy je? Chaos uvnitř. Ale vlastně krásný. Od doby, co mi dali ten fialovo-šedý uzlík na břicho si to opakuju. „Jsem máma.“ Směsice pocitů, ze kterých je asi nejhmatatelnější štěstí, láska a strach.
Stojím nad tvou postýlkou a zírám. Bojím se tě i dotknout, přijde mi, že bych ti ublížila. Ne, děkuju, nesednu si, šití je nemilá věc. Osmělím se a hladím tě po tváři. Děláš na mě obličeje a neklidně spinkáš. Koukám na tebe ve snaze vtepat si do paměti každou vteřinu tohoto odpoledne. Můj syn. Náš syn. Plně závislý. Učím se jak k tobě přistupovat, jak tě brát a jak tě nakrmit. Zvládnu to?
…
„Je noc, slyšíš?“ Asi neslyší. Kulíšek nespí, jen to bohužel ví každý, protože svůj současný stav hlasitě rozkřikuje. Tři hodiny ráno – hluboká noc. Zatím jsem si nezvykla nespat – tedy mít na spánek dvě hodiny, když to všechno dobře jde. Nedokážu rozlepit oči tak, abych místnost viděla od stropu až po podlahu bez většího pohybu hlavy. Mechanicky vkládám dudlík do nějakého otvoru – letí ven. Opakování matka moudrosti, nastupuje druhý, třetí, pátý pokus. Nic. Hladím bříško, nepomáhá. Je akorát po jídle, přebalený, tak co se děje? Je mi jasné, že mi nic neřekne. Domlouvám mu tiše, nedá si říct, tak o něco hlasitěji, protože se mi už trochu rozehřívá kotel. Nakonec ho vytahuju z postýlky a jdu chodit do kuchyně, aby manžel mohl spát. Ani třetí písnička nepomáhá. Začínám být nepříčetná, místnost se mi nebezpečně houpe. Odkládám dítě na stůl a vztekle trhnu zavinovačkou. Chvíle jak ve filmu, když se cívka skoro zastaví. Miminko je zticha a já taky. Hledíme na sebe. Jeden pohled a je mi jasné, že bych se měla dát na pokání. Jako by mi říkal: „Tohle je maminka? U nás se učilo, že je to hodná milá paní a ne tahle vzteklá verze. Neděste mě, dámo.“
Hladím drobečka po hlavě a tiše si nadávám, únavu na vteřinu přehlušily výčitky. Balím synka zpět do zavinovačky, zanotuju ještě dvě písničky a jdu nás oba uložit na zbylou hodinu ke spánku s nadějí, že poté usne i bez zpěvu. Opakuju si, že mít dítě je radost, která přehluší i dlouhodobý spánkový deficit, a neklidně usínám.
dvě
Dělám dost nebo málo? Dělám vůbec něco? Chodící výkrmna a dál? Občas tě nosím po bytě a povídám ti, kde co máme. A ty pak spíš, Kulíšku. Prý se za dva až tři roky naučíš vše, co budeš používat celý život. Ale co tě učím teď? Zatím jen nastavit si biologické hodiny na tříhodinový režim. Mám trochu výčitky, jestli je to tak správně. Chtěla bych ti ukázat celý svět a správně tě na něho připravit. Přijde mi to jako úkol, který vyžaduje více než třicet let životných zkušeností, z nichž si stejně moc nepamatuju.
A pak si najednou začínáš povídat. Tedy, moc nerozumím významu „gu, brr a me“, ale určitě to něco znamená. Je veselé tě poslouchat i když v půl šesté ráno bys mohl spíše spát. Někdy ty zvuky po tobě opakuju, jindy ti zpívám a ty se mě snažíš překřičet. A pak se náhle usměješ, jen tak, protože ti povídám, kde seberu tvoji kombinézu, abychom mohli ven. Culím se na tebe a ty úsměv zopakuješ. Nádhera. A pak na týden nic. Další kolotoč myšlenek. Nejsi náhodou smutný? Ostatní děti se určitě smějí víc a jsou víc v pohodě, že bych byla moc nervózní matka a ty by ses u nás necítil? Otázky bez odpovědí, které bohužel vždy zůstanou nezodpovězené. A vlastně, čemu že ses to smál?
Příště chytáš do ruky hračku a máváš s ní na mě, paráda. Další semínko do naší společné zahrady úspěchů. Pečlivě si píšu novou metu do deníčku. Ukazuju ti spousty hraček a pojmenovávám barvy, i když je blbost, že bys je chápal, ale co, alespoň si zvykneš na můj hlas a třeba tě bude uklidňovat během nocí plných křiku. Nové hračky tě nezajímají, tak nám musí stačit špendlík a dečka Bambula. Namlouvám si, že budeš alespoň skromný.
…
Koupání. Táta dneska není doma, tak si musíme vystačit. Nabrat vodu, ani teplou, ani studenou. To s tebou v ruce nezvládnu, promiň. Pláčeš a já si slibuju, že budu posilovat, abych unesla tvých pět kilo a lavor s vodou najednou. První fáze za námi, tak dál. Opatrně tě svlékám, tradičně nespolupracuješ, ale dáme si na čas. Není kam spěchat. Dávám tě do vody a ty kulíš oči, pak už kopeš vesele nohama a cákáš skoro po celé kuchyni. Táta se bude zlobit, co tě to učím. Opatrně ti myju vlasy a než stihnu sáhnout pro žínku, zvedáš hlavu nad moji ruku a pak už jen kloužeš. Stále tě svírám za protilehlou ruku, ale ty už jsi na boku a hlavně víc ve vodě, než jsem plánovala. Srdce se mi zastavilo, reflexy jsou ale rychlé a přesné. Zpátky nad hladinou se na mě culíš, zatímco já se klepu. Rychle dokončím koupel a pak tě vyndavám. Aby ses nenudil, dělám na tebe opičky. A ty? Směješ se, poprvé nahlas. Zní to lépe než cokoliv jiného, co jsem kdy slyšela.
Volám tátovi a chci repete. Ale to na požádání není k mání. Uchovávám si tedy okamžik mé odměny za probdělé noci v paměti spolu s dalšími tvými poprvé a oblékám tě do spacího. Jednou ti to třeba budu vyprávět, když paměť nezradí.
tři
Stojím uprostřed pokoje. Dívám se do náruče a pak zase na zarovnanou postel. Ten nepoměr by viděl i slepý. Jak tak malé miminko může potřebovat tolik věcí? Nikdy jsem nebyla přeborník v balení, ale tohle už je i na mě moc. Jednou rukou zvedám opatrně kus po kuse. Plíny – ty asi neodmázneme. Ubrousky a krém na zadek, igelitové sáčky na plíny co už budou použité, látkové plíny na blinkání, deku pod sebe, deku přes sebe, deku místo matrace, deku na spaní. Hmm, trochu monotematické, nicméně asi nezredukovatelné. Tenhle pokus nevyšel. Dítě se začíná vrtět. Běžím pro oblíbenou hračku Bambulu, raději přidávám ještě špendlík a Mártyho. Je mi jasné, že i ta s námi budou muset jet.
Odkládám potomka do sedačky, jednou nohou ho houpu a na druhé se snažím dobalancovat co nejblíže k posteli. Balím věci do igelitek a skládám je kam se dá. Jedeme snad na roční expedici? Na to, že budeme dvě noci mimo domov toho máme přeci jen trochu moc. Na měsíční výlet po Mexiku jsem toho měla méně než polovinu a i tak jsem táhla zbytečnosti. Nemluvě o tom, že jsem tam měla tehdy zabalené i jídlo skoro na měsíc a prďolka má svoje jídlo u mě na hrudníku.
Manžel se ptá na lékárnu, tak rovnou doplňuju teploměr, sirup na horečku, vincentku do nosu a odsávačku. Nepředpokládám, že to použiju, ale pro klid v rodině… Přihazuju další tašku a skládám hrazdičku. Pro zvýšení atraktivnosti jsem na ni mrňouskovi navěsila ještě dvě gigantické hračky, které mají zlepšovat motoriku a dítě zaujmout. Nezbytností je i včelí medvídek zpívající tři písničky – co kdyby maminka ochraptěla a nemohla zanotovat ukolébavku. Běhám po bytě a chaoticky přihazuju věci. Klečím na první tašce ve snaze ji zavřít. Ještě techniku na přehrávání hudby, alespoň něco, co použiju já a nemá to s prckem co dělat. Druhá taška padla. Asi bych měla zabalit i oblečení pro sebe a něco do žaludku, takže třetí taška. Konečný stav 4:0. Sedím na balíku vod, prcek zoufale v houpačce mačká plínku, protože jeho oblíbené hračky jsou v kufříku někde na dně hromady, kterou budeme muset dostat do auta. Pohrávám si s myšlenkou, že bych stejně raději jela na expedici Aljaška. Věcí by bylo míň a zima venku téměř stejná. Prcek brečí. Jak poslušná gramofonová deska spouštím písničku náhodného výběru, beru synka do náruče a poslušně se kolíbám úplně prázdným bytem – všechny věci totiž čekají na té hromadě u dveří…
čtyři
Kulíšek pláče. Ne, tohle není pláč. On si klidně křičí nebo řve. Kulich předvádí sirénu, akustická vlna prohýbá okna. U toho předvádí nejrůznější gymnastické cviky jako je shyb, most, pokus o toč. Peru se s ním a v duchu lituju, že jsem před porodem více neposilovala ruce. Mám co dělat, abych to šestikilové nadělení udržela.
Důvod jeho odpoledního představení mi začíná být jasný. Čtyři dny. Tak dlouho už nedokázal synek prohnat mléko svým trávícím traktem. Nepomáhá už nic a tak jako normální hysterka zkouším telefon. Za pět minut tři, tedy jen pět minut na zastihnutí dětské lékařky. Přeci nebudu kvůli zácpě volat na pohotovost, ne? Vytáčím číslo a držím si palce. Ještě že ordinace nefungují jako komunistické obchody. Mluvím s mladou doktorkou a dumám, jestli třeba taky neměla nedávno děti, aby mě pochopila. Snažím se vysvětlit svůj problém. Tedy, jeho problém. Asi děti nemá, protože paní na druhém konci je hned jasné, s kým má tu čest. Chtěla bych vidět její výraz plný pochopení a soucitu v mých představách a povzdechnutí nad šílenou ženskou v realitě. Kulíšek spouští silou majáku překřikující rozbouřené moře, asi mi tímto způsobem chtěl vystavit věrohodnou omluvenku.
„Takže, máte rourku?“ Tuším něco o rektální rource, ale upřímně si ji neumím ani představit. Odpověď je jasná. „Někdo to dělá i teploměrem, ale předpokládám, že když je to vaše miminko, zvládnete to i malíčkem.“ Pokouší se o mě mdloby. Přiškrceně se ptám, kolik ze svého malíčku mám použit a doufám jen v titěrný zlomek. Tak prý klidně celý.
Přes malíček koukám na chvějící se zádíčka. Celý? Ne! „A kolik centimetrů z rourky,“ ptám se v naději, že mám nestandardně dlouhé prsty. „Taky celou?“ Poučena a vyděšena drobečka oblékám do dvaceti vrstev, protože teploměr se zasekl u desetistupňového mrazu. Už mi ani nepřijde, že tak pláče. Pláče ještě vůbec? Ušní bubínky mi pomalu vyťukávají do mozku díru. Od návštěvy lékárny asi nejde upustit.
Běžím, aby dítěti nezamrzly na obličeji slzy. Naštěstí je lékárna dostatečně vybavena. A hned jsem vyvedena z omylu. Malíček mám sice mnohokrát silnější, zato necelé poloviny délky oné rourky. Domů se mi jde nějak těžko, ale další salva pláče přeci jen zrychlí tempo. Kombinéza dolů, sundat zbytečné a překážející vrstvy a… Jak to jen ta doktorka říkala? Mastím rourku krémem, až se nedá držet ani v ruce. Dítě pláče. Zvedám mu nožičky a zavírám oči. Blbost, oči otvírám, nohy držím nahoře a druhou rukou zkouším vložit rourku do míst, kam se dospělí normálně posílají jako na výlet. Dítě neřve, předvádí nelidské vytí. Snad u nás v paneláku nebydlí sociální pracovnice, jinak mi prcka odeberou. Rourku zase vytahuju. Čekala jsem rychlou reakci a ve své podstatě se nic nestalo. Téměř profesionálně opakuju akci a zase nic. Dítě namočím do vany a říkám si, jestli není lepší opačný výsledek jeho trávení, kdy špičkami prstů zkouším sundat označkované věci a omývám špinavá záda aplikujíc si zbytky „míchaných vajíček“ na vlastní oblečení. Kéž by ta situace nastala.
Naštěstí voda Kulíška uklidňuje a pláč ho vyčerpal tak, že po večeři usíná na druhou ukolébavku. Muset zpívat třetí, spím sama. Pokládám ho do postýlky a dřív než začnu vymýšlet modlitbu za bobek, na dlani ucítím známé vibrace. Jako správný občan jsem více než vděčná za prd a…
|
|
