Nohy se snaží kráčet

po ušlapaném chodníku

hrbolatém tisícem příběhů.

Rozryté osudy a sůl v ránách,

mrazivý profil všednodennosti,

po kterém kloužou vlastní hodnoty

přenášené vahou těla.

Jak střídají se práva, levá,

nálady mění poměr svých sil

na šachovnici myšlenek.

Směji se znovu košilatému vtipu,

abych se o kousek dál

styděla až do morku kostí,

s úsměvem přehlédla hladinu naivity

a slzou odměnila slepou důvěru.

Klopýtám se svým životem,

místo uzlíku buchet svázané předpoklady,

rady ostřené věkem druhých,

jejichž hrotům snaží se odolat vzdor.

Jednou se uzel povolí a z chodníku

bude jen hladké zrcadlo,

které se přejít nedá, ale co asi odrazí

a kdo do něj nahlédne?

Jak nálady změní se i tvář kterou vnímám.

Zevnitř štít větrem vzpomínek ošlehaný,

zvenčí linky dávných tras všech kluzkých cest.

Dnes není čas kreslit podtrženo

pod vlastní ztráty a cizí přínosy,

jediná linie povede zítřejší mapou

mých dnešních rozhodnutí

a já nevím kam.

Toužím vyrvat se vlastnímu tělu,

v bělostné košili nahlédnout

o kus dál a nechat si na šaty

sednout prach cest

co výpovědi němých variant.

Na hraně důvěry půlené zoufalstvím

odpoví mi kdosi „Nelze!“

Zavírám oči, v hrsti sevřený

sen o odvaze se trochu dusí.

Vykročím s nadějí, že i tentokrát

tvá paže mě při klopýtnutí chytí.