jen co odbila osmnáctka na hodinách mého věku

nelenila moje matka: „překročila jsi práh věku je na čase překročit i náš“

a tak stojím v růžových bačkůrkách v prvním lehkém sněhu

na dveře s petlici pevnou má první slza strachu zaťuká

bačkory zula jsem a zahodila, sebrala jsem všechen vzdor

rozhodnutá postarat se o chleba skývu a příbytek

jenže na to třeba více než dupání bosou nohou na beton

„dobrý den, tu mě máte, jsem vaše nová posila“

dali do rukou tyč a hybaj pěkně na stožár

mám prý přejít po provaze až nahoře v šapitó

„to se pane pěkně pleteš,“ zvládla jsem ztěžka vykoktat

nohy vratké, žaludek krkem leze, závrať uvnitř ukrytá

„mohla bych tu tančit, možná něco zazpívat,“ tiše jsem nadnesla

„tak to táhni do divadla“ principál ve dveřích mi povídá

v tiskárně zkouším štěstí, budu dělat revize

každou knihu prohlédnu si, co se dneska napíše

na tu práci není třeba téměř nic, tu jistě zvládnu

problém přichází až se setměním, kdy mám obří touhu vyrazit

ve skladu pak před dodáním poslední stránky z knih vytrhat

„mám strach z konců, milá paní“ při výpovědi se omlouvám

teď sedím v kanceláři, už není se čeho bát

je tu aspoň teplo, ticho a nikdo mi nit příběhu netrhá

ale zastavil se u mého stolu zelenooký mladý pán

obava se zase rodí, „co když budu závislá?“

tenisky jsem si našla, rychle v nich ráda utíkám

jenže on mi, syčák jeden, tkaničky k sobě přimotá

na nose přistání mi ukázalo, že třeba začít přemýšlet

„zbav se strachu, milá dámo, jak pak s tebou vydržet“

dnes hodiny mojí dcery chystají se odbíjet

snad i ona strach přemůže až vyšoupnu ji v širý svět