V plastových taškách

celá budoucí existence

vláčím ji ulicí

nebo možná ona táhne mě

konopná smyčka vyřízla z měsíce

polovinu jako výsměch místu

kam nakopne mě svět

Už se mi nechce

dávat jednu nohu před druhou

měřit asfalt na milimetry

oči vyrazily za duhou

život profrčel mi mezi stehny

tváře hoří slzami co nikdy neplakaly

žíly nabobtnaly nevyřčeným mami

Tam někde

kde shořela obloha západem

tam zrodila se ze tmy

plastiková zem nezem

a děti standardních tvarů

strojových rysů z igelitu

učí se hymnu konzumu

výsměchu starým tvářím

kálet na hodnoty bez rozumu