Z vlasů vybírám si nedopalky slov

a zhynulé myšlenky cvrnkám si za výstřih

hledím do tváře jejíž mimiku znám

a přitom už dávno začala mi být cizí

Z nostalgie okamžiku a neprožitých hurá

vyčítáme si obrazy jež žiletkami

do duší jsme si vzájemně kreslili

a prázdnými klišé co kartáči s ostny

dřeme si rány až teče z nich tuž

Každý svoji pravdu do prsou bije

a ona nám plive v ústrety

když začíná stá a první hodina beznaděje

a zase minuly se tvé a moje minuty

Byl jsi mi nebo snad vůbec nejsi

polovina mě to možná po matce

hlava hrdá co bezlítostně kosí

ve tváři rysy jež jsou nám tak společné

žilami výprava jednoho dětství

dojde až k ostří struhadla dnes

Čekáš na omluvu, chceš slyšet je mi líto?

nevím zda ještě má cenu říkat

co cítí jen vlastní vzdech

když páska na očích a křivda na zádech

v rukách co utáhla oko za kravatu

Bráško, došel mi dech