| Dílo #51039 |
|---|
| Autor: | meteor |
| Datum publikace: | 16.08.2008 12:53 |
| Počet návštěv: | 1111 |
| Počet názorů: | 4 |
| Hodnocení: | 6 2 |
| Zkratky mezi zmatky |
|---|
Poslouchám zprávy o fotografovi osudného 21. srpna 68 a o nových výstavách. Po tvářích mi tečou slzy, které si neumím vysvětlit. Zeptala bych se táty, jestli tehdy, na náměstí v Liberci měl strach, ale hlas se mi nějak v krku zauzlovat a teď tam tlačí. Nemůžu si to přeci pamatovat, i mému otci bylo jenom osmnáct… a dnes tam bude zase tank stát, tam kde stál tehdejší mladík, dnešní stárnoucí táta s foťákem a z hrůzy a bezmoci o událostech tehdejší doby na roky oněměl.
S obličejem slaných cest bloudím vlastním bytem, trochu velkým pro mě samotnou, o to více se sem vejde strachu a chvějivých otazníků v plné zbroji. O to více se sem nacpe témat, jejichž doteky mě děsí a duši tak nějak bolí. Bydlíme tu pospolu a nic z toho nejde vyvětrat, i když okna nechám dokořán. Přes vysoké patro se ani nemůže dostat nikdo dovnitř, nikdo mě tu nečeká. Další zbytečný den utápím v deliriu a sleduji jak ve sklence mi praská nový led. Kéž by prasklo i to brnění, co mi duši svírá, i ta příšera, co mi sedí za krkem. Nevím jak vypadá, je světloplachá a v zrcadle není vidět. Proč nesleze mi na hruď abych se jí mohla představit? Ta bestie mě dobře zná, ale vím já kdo je ona?
Přepnu program a sleduji film o hlasech mrtvých. Nevím jestli takovým věcem věřím, cítím chlad stoupající od podlahy přitom okna už jsou zavřená. Mám strach pohnout se z gauče a na ovladač televize nemohu dosáhnout. Chci ten blábol vypnout, nechci se již dívat na divné obrazy a přitom slyším hlas vlastního dědy, abych se nebála. Takový nesmysl, slyšet hlas, tvář starého pána znám pouze z fotografie, když mě v pubertě konečně napadlo zeptat se babičky, jak vlastně můj předek vypadal. Vášnivý knihtiskař, radostný cyklista, jemuž život z těla vyprchal v tichosti za zavřenými žaluziemi když mamce bylo osmnáct. Ona tehdy neznala ani svého budoucího manžela, jak bych mohla dědu asi znát já? Na jeho smrtí ani smutek necítím, nebo ano? A ten mě prý chrání… už blázním. Neměla bych pít, neměla bych… a co bych tedy měla?
Ze snu mě budí záblesky jak za oknem zuří bouřka. Chlad mě přikryl místo peřiny a televize vysílá jen šedý šum. Stěny mi připadají tak neznámé. V mrákotách se potácím do postele. Kéž bych tu měla to osamělé kotě, která mi šlo předchozí noci naproti. Na ztichlé ulici chvíli před půlnocí jen šelest pneumatik mého kola a hysterické mňoukání. Malá kulička co se kmitavě valí proti mně. Na světle lampy zrzavé kotě, když zastavuji, packy mi až o koleno opírá a má chuť škrábat se výše. Beru toho malého tuláka do rukou a on spokojeně s vrněním usíná. Bojuji s myšlenkou vzít si ho sebou, mít zase kus tepla doma. Ale těžko by se spokojil s těmi čtverečními metry bez trávy, s těmi stěnami, kterým nechybím ani já. Znám je jen z nocí, kdy tu spím, jen ze dnů, kdy jsem lenošná a těch není mnoho. A pořídit rodičům další starost, až zas budu dobývat neznámých kontinentů ve snaze dostat výsledky zaměstnavatele za hranice? Pouštím drobečka a ten mě obíhá – silnicí samozřejmě. Předním kolem ho vracím na chodník, ale on ve svých elipsách neustává. Ach ne, mám ho vzít nebo ne? Blíží se ke mně kroky a světluška z cigarety na mě mává. Odrážím se od chodníku a kočce přeji štěstí, ať se jí někdo ujme, ohlédnu se ještě já….
Zážitky zdánlivě bezvýznamné na mě vyskakují jak čertíci z krabičky, nelze je zahnat, nelze s nimi nic dělat. Roztřídím je zase do krabic svých včerejších dnů a pevně zavřu víko. Snad budou chvíli zticha a nechají mě spát. V tom bytě, kde krom otazníků, bydlím ještě já. |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'meteor', 16.08.2008 22:28.
| Názory čtenářů |
17.08.2008 10:17
 Albireo
|
MOc hezký textík! |
18.08.2008 11:23
Haber
|
ach áno* |
23.09.2008 00:32
sokrates
|
síla |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|