Sleduju každý pohyb na plátně, každý jeden pohled a jakékoliv zašustění v sále ve mně zvedá vlnu nevole. Jestli jsem na začátku večera myslela na to, co všechno chci ještě doma udělat a jak zařídit poslední týden před odletem, teď už nemyslím na nic. Držím si břicho a i když v něm nefunguje vše jak má, je vlastně naprosto v pořádku. Nikdo mi klackem neprorazil močový měchýř, ani si ze mě vojáci nedělali samoobslužný automat. Nemám ani hlad, umím číst, bydlím a rodina mě nezavrhuje, i když dělám někdy hrozné věci. „Zločin sílí z tajemství“ a v Africe roste i z vyprahlé země.

Jeden svět, jeden film, jeden pohled a vše je jinak. Svoje vlastní pocity nepochopení a nespravedlivého zacházení jsem dávno smazala. Ten luxus, že ženu někdo obejme, po tom co mu dá souhlas, aby si on vzal nejen její tělo, ale i mysl, bohužel nedostane každá. O to absurdnější mi přijde, když pak sleduji jak řeší zhýčkaní evropští civilisté pradávné volání přírody. Jeden si vyhotoví tabulku specifikující přesné rozložení masa na své příští kořisti, aby náhodou, když by ona lovená nedala souhlas, nebyl alespoň za loosera, zatímco druhý nepokrytě přizná, že vlastně jde jen o hezké chvilky bez záruky a počítá s tím, že to spraví pár naučených hmatů. Však ona mu podlehne když on bude chtít a když ne ta, tak jistě ta co tu za chvíli projde. Jedno budiž k dobru oběma, když lovené zvířátko nesouhlasí s odchytem, nepozvou si kamarády, aby mu zazdili cestu do nory. V našem světě přepychu ale budují lovci rafinované pastí ze slov a ústrků…

A moderní žena podpatkem típne své vlastní pudy zachovat oheň v jeskyni a jen povolí přírodě v té době hovořící jasněji. Lovec zhasí plamen a ozvou se myšlenky. Není lovce, není odezvy. Žena si obuje do bot dnešní doby a vyrazí zase dál, vždy krok napřed, aby ji náhodou nedohonila podstata zachování rodu a svědomí.

Je nám dána vůle, je nám dáno vědění a přesto s ním neumíme nakládat. Bez mrknutí oka mnozí shlédnou hrůzu toho, co se děje o pár tisíc kilometrů dál a v očích těch ubohých si přečtou nevyřčené. Když pásmo skončí, věnují se pokrmu, řešení schůzky s kamarádkou, novému svetříku… odfrknu si nad tím vším a je mi smutno. A ještě smutněji z toho, že vím, že i z tohohle pocitu širšího vnímání se zase vyspím…