Na červenou střechu protějšího domu dopadají paprsky. Zapadající slunce svítí přes závoj z jehličí a propůjčuje mu magický vzhled. Do slábnoucího paprsku jemně mží. Stojím u okna v němém úžasu a sleduji kapky snášející se na blýskavou střechu. Světlo je měkké a obrysy rozmazané. Mraky s lehkou purpurou lemují střechu kostela a věž se tyčí jako štíhlá modelka ve své skromné secesní kráse na pozadí temně modrého nebe. Mít tak v ruce foťák. Umět tak malovat a zachytit tu jedinečnost. Ani jedno není možné, a tak se slunce přehoupne nerušeně přes okraj horizontu a barvy zase zevšední. Dokončím proč jsem na tuhle malou místnůstku přišla, ale i tak odcházím o něco bohatší.

…

Hlavou běží myšlenky na jedno místo, jeden čas, jednotné potřeby. Bylo to jak paprsky co zahřejí a smích jak déšť omýval střechu vlastních pocitů. Závoj řas propouštěl k pohledu barvy duhy, slova zněla, dlaně se hřály a pocit porozumění tomu všemu dělal rámec. Dvě postavy v jedné hře, která měla jediné jednání. Dramatik život naplánoval jiné potřeby, jiná místa a herci se začali míjet. Postavy se přehouply přes okraj jeviště, které zůstalo zase prázdné. Dál si jde každý svou cestou, ale už navždy zůstanou o tuto vzpomínku bohatší.