Malá nora a v ní malá myš. Šedá, ouška schlíplá, žaludek jí hlady zpívá. I vydala se myš pátrat po almužně pro svého zpěváka. Z nory vylezla na planinu a tu před sebou vidí malý bílý kopeček. A jak tajemně voní, tak jemně, ale podbízivě. Kopeček se nehýbe, vypadá jak ze sametu. I když žaludek dosáhl nevyšších hlasových poloh, myš do pýchavky před sebou nemá odvahu kousnout. Kdo ví, proč ji tak ta houba okouzlila. S pohledem upřeným na její nový objev odcouvala sehnat alespoň kousek oddrobené člověčí svačiny.

S utišeným břichem se opatrně otřela o sametový povrch houby, opřela se a jen nasávala vůni. Byla spokojena z pocitu blízkosti a usnula. Každé ráno se myš probouzela s očekáváním zda jí objekt zájmu neopustil, každé ráno se jí zdál hezčí a větší. Byl stabilní, i když k ní nepromlouval, brala si jen z jejich střetnutí na jednom místě v jeden čas a to jí stačilo. Houba rostla a myš se stávala trochu smutnou. Chybělo jí přeci jen trochu zájmu, alespoň slovo. Ale nemohla odolat, vždy musela zase přijít, vůně ji znovu přilákala a hladký povrch houby znovu přiměl se přitulit. Ale už přišel chlad a pochyby, myš chřadla. Pýchavka se pyšně dívala do okolí a malé bytosti co se mihla kolem si nevšímala. Byla majestátní, změnila odstín a pohled.

Až se jednoho dne myš probudila a kouká, proti její noře není žádný kopeček, není tam nic než jen šedé cáry a všude prach. Myš opatrně a zvědavě došla na místo, kde stál zdroj její touhy. Pýchavka pukla a rozprášila se. Myši se ulevilo, cítila se najednou svobodná.

A poučení? Někdy je lepší se bez rozpaků nasytit než nakonec zjistit, že se uvnitř není vůbec nic.