Nechce se mi. To je to první co mě napadá, když myslím na svůj podvečerní program. Vyhecovala jsem kolegyni, že půjdeme na spinning, někdy umím být bezdůvodně hrozně nadšená. Zpětně to nechápu. Se vzpomínkou na své dvě zkušenosti, kdy jsem nejprve předstírala hluchotu při slovech jako přidej, zaber a tak a podruhé jsem se na konci hodiny odporoučela k zemi, si stále více říkám, co mě to napadlo. Monika mi to všechno čte ve tváři.

„Taky se mi nechce, ale jdeme:“ Jen pokrčím rameny a hlesnu, že se sejdeme za pět pět u sexshopu. Tentokrát nepřijdu pozdě, slibuju si. Marně. Polský kolega svým vlažným tempem vysvětluje nějaké pracovní záležitosti a já za ním přešlapuju a mít hodinky, tak se na ně neustále dívám. Nijak ho to nemotivuje k rychlejšímu tempu rozpravy, nakonec se po deseti drahocenných minutách dobíráme výsledku – vlastně není řešení, protože není jasné zadání. A já zvyšuju tempo až do běhu, protože do sexshopu je daleko a čas ukazuje T -1. S Monikou do sebe nestále mlátíme rukama jak se snažíme kvaltovat a za 20 minut se už soukáme do sportovního. Všichni už šlapou a my upravujeme ta pseudokola. Už s tím se peru. Zapomínám na setrvačník v kole a chci trapně zastavit prostým zanecháním šlapání. Málem mi to utrhne nohu. A už jedeme. Je to nuda. Nohy se točí, hraje taková rádiová muzika. První přidání. Koukám se kolem, už začínám fakt šlapat a tělo se zahřívá. Kolem přítomné dámy točí nohama o něco rychleji. „Dobrá, to dám taky“ a dávám. Hraje první Divokej Bill. To není úplně to co bych musela, ale má to alespoň rytmus. Už se potím. Ještě se stále tvářím normálně. Prohlížím si tu drobnou osůbku se silným hlasem, co ovládá aparaturu. Štíhlá, tak 35, usměvavá, nalíčená. „Přidáme a makáme, tři minuty kopec“. Jo, tak tohle si pamatuju, to bylo taky prdelky prdelky a pak člověk nemohl. Ale poslouchám na slovo. Nevím jak běží čas a tak se řídím jen jejím hlasem a údaji o minutáži jednotlivých úkonů. Zase přidáme, running. To je jiné kafe než sedět v práci na zadnici. „Tempo tempo, hop hop hop“. Ano, tohle bude nenáviděné citoslovce. Už se tvářím debilně, ruce mám červené, na obličej si naštěstí nevidím, ale když sleduji všechny kolem sebe, je mi jasné, že připomínám rajče v létě. Naše otrokářka vypadá stále jako by vylezla ze salonu krásy a ještě ověnčena úsměvem. Začínám ji nesnášet, ale utěšuji se pohledem na ostatní stejně uhoněné dámy. Myšlenky mi těkají a já se ptám sama sebe, proč jsem sem jen lezla.

„Skoky, jedem, pořádně!“ Pod tím si toho moc neumím představit, ale i kdyby, tak mi to moc nepřidá. Ještě cítím v zadnici včerejší trénink s Parau. „Skoky, skoky, prdele a boky,“ rýmuje ta divoženka. Dodává, že před Vánoci to byly zadky a že teď to je zase špatný, ale že do léta s tím musíme něco udělat. Tak teď ji nesnáším úplně. Na kole se mi pomalu dělají stroužky ze slané vody, štěstí že nevidím jak vypadá mé apartní tričko. Lektorka se potí a já se škodolibě usmívám – je taky jen ženská. Nicméně křičí něco o udržení tempa a zase to třípísmenné citoslovce. Nadávám si, že jsem ochotná platit za něco, kde na mě křičí, trpím a vzhledově bych mohla aspirovat na obludárium. Nemám přehled o čase, nemám přehled ani o tom, kolik toho vydržím, nemám už ani myšlenky. Ale šlapu a děkuju si za to.

Jedeme kopce, jedeme rovinky, děláme nějaké trojky a dvojky, šlapeme ve stoje, zase v sedě, zase ve stoje a tam prý vydržíme než se začneme usmívat. Zvedám koutky až k vlasům. Tam mi zůstávají protože je nemám sílu dát zase zpět. Tmavovláska vzhledově 9, my ostatní -3. Vypadáme jako trosky, paní uprostřed fialoví. Už nemám ani sílu někoho nesnášet nebo si nadávat. Hraje asi stý Divokej Bill, hudba mi připadá jako nechutný rachot a chci aby to všechno už skončilo. Vzduch opustil místnost, chci za ním. Velké finále. Tři minuty mi přijdou jako věčnost, takhle dlouhých 180 vteřin neznám a to mám šlapat prý jak protržená. A pak mám dovoleno ubrat, zpomalit, zase dýchat.
Svět malé tělocvičny dostává zase obrysy, doufám že mi bude přána i jiná barva než červená. Můžu dolu z toho mučidla a protáhnout končetiny. Lezu z kola a ani se mi nechce omdlívat, jupí. Tak to bychom měli. Rychle se soukám do šatů, silonky jsou horší, já se prostě umím oblíknout, mažu na autobus. Čeká mě kamarádka a prý nějaké zaručeně dobré pití. To bude noc. Až zítra budu chodit v kličkách, budu to moci hrdinně svádět na sport. Ale půjdu zase… alespoň jednou.

…

Zaručeně dobré pití nezlomilo můj styl chůze, ani jsme ho neochutnali. Místo toho jsem po jednom šálku kapučína detailně poznala porcelán a celé vybaven v koupelně Editky, která jen čekala, až se můj žaludek dostatečně vyprázdní. Snad jsem s tou recyklací nestihla spláchnout i všechnu svoji do té doby jistě nezlomnou vůli. Příští týden přinese pravdu.