Stála u okna a dívala se do tmy. Co v ní bylo ani neviděla, hlavně být zády ke všemu v té místnosti. Kdyby to jen trochu šlo, asi by si vlezla i na parapet. Ruce v kapsách, hlavu vmáčknutou mezi rameny, touha být neviditelná. Tolik chtěla být přítomná a když přišla, nepřála si nic jiného, než tam nebýt vůbec. Doufala, že bude mít chvíli na srovnání myšlenek. Kroky za ní jasně řekly své NE! a šátravá ruka jí pomalu klouzala po boku na kulaté břicho. Skousla ret a rukama zase o něco povytáhla švy v kapsách. Nejsem přeci vidět, zakvílela sama pro sebe.

Cizí ruce zkoumaly krajinu pod zeleným textilem trička. Rty na krku letmo pozdravily kůži a hrnuly se dál. Tohle je přeci scéna z milostného románu a ona měla pocit, že prožívá horor. Stála tam a žaludek se pomalu obracel. Oči mrkaly a volaly „vodo, stůj“. Přikazovala si něco udělat, něco říct, ale jazyk se nemohl odlepit od patra a ruce se změnily v sádru. Obraz ve skle okna se na ní jen zlostně šklebil. Jemu to bylo jedno, našel si její měkkou tkáň ve tvaru kapek. Mělo to být polaskání a přišlo jí to stejně nechutné jako pitva. Chtěla slyšet „jak se máš, o čem sníš, čím žiješ“ a místo toho bylo ticho, jen šustot dlaní na těle, které nesnášela. Její zmatek ho nevyrušil, bylo mu i jedno, že mu neoplácela žádný z doteků. Ona jen křičela sama na sebe „dělej s tím něco nebo alespoň nemysli“. Ret změnil tvar a krvavé rány od zubů opuchly. Ramena se snažila rozdrtit hlavu a celá postava se hroutila… Tohle že je rozkoš nad rozsvícenou Prahou? Ještě jednou pohlédla na odlesky svědků své noční prohry a řekla jim sbohem. Víckrát je neuvidí, víckrát snad nebude chtít zvracet nad vlastní bezmocí a hloupostí. Víckrát snad nebude snít.

Schoulený nad svým psacím stojem si přečetl co napsal, roztrhl papír a jeho části zmačkal, aby si našly svoji cestu do odpadků.

„Taková blbost, to by se v životě nestalo.“ A klapky jeho psacího stroje začaly do nového listu  vyřezávat rozkoš, která vlnila dvěma těly…