Bytem voní skořice a červené víno. Zkřehlou duši ohřívám svařákem, vlasy mokré z nočního splínu za oknem. Myslím na ni a zvláštně se mi stýská.

Byla krásná a tajemná. Byla prostá a přitom tak bohatá. Když zavřu oči, vidím každý detail, cítím každý moment našeho setkání až do konečků prstů. Proč nejsem tam, když tam bylo tak...

Ležela přede mnou. Krásné dlouhé křivky, téměř hladké, pěkně zespoda nahoru. Pak skrytý černý pahorek. Takové malé tajemství, které neukazuje všem. S úsměvem beru šanci prvních kroků ke sblížení. Je trochu zákeřná a kluzká, žádný krok blíž není zadarmo, balancuji na hraně, trochu se smekám po připravených léčkách, ale už předem věřím, že to bude stát za to.

Pokračuji pozvolna, hlavně nic neuspěchat, ale euforie se mi už vlévá do žil. Říká se o ní, že je divoká, opravdu se tak jeví. První hranice padla, nebylo to tak obtížné. Je na čase proniknout hloub a dostat se dál. Přiostřuje se, ale nebrání se. Překvapuje mě rychlost s jakou se náhle sestup děje, z prvého pomalého tempa je to náhle obrat. Je zrádná, člověk by to neřekl, ale ona si asi vezme všechno a bez ptaní. Mám odřené prsty a břicho, natlučené koleno. Hloub tedy už ne, teď už jen dostat se na vrchol. První bariéry, ale nevadí. Beru to metu po metě, stále výš, až na otevřené prostranství plné radosti. Výš už to nejde. Všechno co mohlo mít stín je pryč a zbylo jen povznášející nadšení a těch jejích pět písmen. Nechce se mi od ní, v její náručí mi je dobře, i když ukázala i temnější stránky svého charakteru.  Ale už na mě čekají jinde, bohužel.

Ještě si ji prohlížím, ještě se za ní otáčím, ještě naposledy mávám a vím, že se vrátím, hned za 14 dní. Ona na mě počká, má Šárka. Teď už vím, co od ní můžu čekat a kde ji hledat. Těším se na shledanou. Zase na tvé adrese – Divoká Šárka, Praha 6.