Nejdříve se setkaly jejich oči, jedny moudré a klidné, druhé laškovně těkaly. Zvláštní pohled na tyhle dva. Uhlazený Rozum s nažehlenými puky a dokonalým vyjadřováním. A ten floutek, co mu občas pěkně hraje na nervy ve vytahaných lacláčích.

tak vidíš, kámo, si mě žádá, ne tebe a Chtíč povytáhl z úst žvýkačku.

prosím tě, mohl bys zkusit nechat ruce v klidu, když na mě mluvíš?

nepruď, kámo, cák za to můžu, že seš tady prostě navíc?

ehm, uvolnil si krk ten druhý, říká se copak, cák je tak maximálně citoslovce a v té tvé větě nemá smysl.

jéžiš, ty jsi fakt nemožnej. Vo mojí češtinu tu vůbec nejde. Připusť si to, nikdo se neptal, je tu ten suchar, co si umí nažehlit kalhoty a umí vyjmenovaný slova… já jsem tu ten důležitější, mě volají když se ty dva setkají, ty se tady nedostaneš ke slovu.

Zakryl si uši, aby jeho slova nedrásala jeho češtinářskou duši. Moc nechápal o co tomu mláděti jde. Zkoušel si to srovnat v hlavě. Kolem se něco změnilo. Hodně se oteplilo a rytmus se zrychlil. Hostitelka byla veselá, milá, ale na nic se neptala. Vážně pozvala na čaj toho nemožně se chovajícího kluka. Nechtěl ani domýšlet, co to znamená. Věděl, že se ke slovu dostane a že to potom nebude dobré. Že bude muset povolat na pomoc snad i magii, aby pan Stesk, Smutek či kamarádka Slza nechtěli mít hlavní slovo. Ale teď nemohl nic dělat. Možná mu to nedovolovalo jeho vychování, jeho nátura nebo prostě vrozená pokora. Rozhodnutí bylo vždy tam venku, on se vevnitř činil jen když byl požádán.

víš co, jdi, čiň se a konej to nejlepší co umíš. Postarej se, aby zazvonil Smích a nedovol, aby za ním vstoupili jeho smutnější bratři. Ale uvidíš, že mě pozvou později. Ještě u mě zaklepou a zeptají se na můj názor.

si nějak věříš, kámo. Co by jako vod tebe chtěli, nevíš? Kde sem já, tam je pohoda, prostě pohoda. Nevím vo čem to mluvíš, jaký bráchové, ale to je normál, sem si zvyk.

jak bych byl rád, kdybych se mýlil, hochu. Čas ukáže, ale já bohužel už teď vím, že jen ty nestačíš. Za chvíli jim dojdou témata. Ty jsi ještě mladý, abys tohle věděl.

pche, to jsou zase kecy. Kde sem já, je švanda, je divočina, je… no prostě všechno, co potřebujou. Jak že nebudu stačit. Ty jsi starochu na to všechno prostě moc vážnej, co by s tebou dělali? Navíc ty sebou vždycky taháš tu votravnou bandu, prej emoce – nemoce. Hele, kámo, bych si s tebou rád pokecal, fakt, ale teď už musím běžet, má velká chvíle přichází.

hodně štěstí, hochu, špitl Rozum tiše za uhánějícím Chtíčem a zůstal už zase stát. Chlapec se chopil biče a mrskal jím nad hlavou až se vše chvělo. Ujal se vlády a dovolil, aby se jejich svět proměnil. Oheň zaplál a zdálo se, že nastane zemětřesení. Chtíč se smál a radoval. Nebylo více třeba, svět se točil, stoupal a klesal, rozezněl se divokým vířením bubnů. Mladík byl na koni a jeho starší přítel seděl tiše schován ve stínu a se svými věrnými druhy hleděl do plamene svíčky. Klidného ohně, který po celá léta hlídal a udržoval.

….

Druhý den Chtíč prospal. Mladík byl unaven ze své noční párty, vyčerpal se svým okázalým nástupem. Rozum ho tajně přikryl a nechal odpočívat, jen si nad ním povzdechl. Doufal, že ho jednou naučí tomu, jak se věci mají. I na toho klučinu dával pozor, i když ho mnohokrát rozčílil. Měl ho stejně rád a patřil do jeho rodiny, i když by si to to pubertální dítko nepřiznalo. Mladík prospal celý den a celou noc, aby nabral sil. A když bylo spánku již dost, protáhl se a přemýšlel, co bude dělat dál. Najednou ho nikdo nevolal, nikdo se po něm neptal. Vzduch byl ostrý a chladný. Hudba dávno utichla, víření ustalo. Hostitelka asi nebyla doma. Rozum už dávno věděl, co se stalo a proč, ale vysvětlovat to mladíkovi, který neposlouchá? Nechal ho hledat si vlastní cestu. A tak Chtíč seděl na studené zemi v prázdné hale, kde dvě noci před tím pořádal mejdan jen sám pro sebe. Bylo mu chladno. Bylo mu smutno. Nudil se. Byl mrzutý a nevěděl, co bude dál. Dostal hlad, ale nikdo ho nechtěl nakrmit. Dostal chuť řádit, ale nebyla k tomu příležitost. Dostal chuť… ale k čemu? Chtěl o sobě dát vědět, ale neměl na to najednou odvahu. Hostitelka neměla důvodu ho hledat, mladíka tak bouřlivého, vzpurného, svéhlavého… toho vždy pozval ten, co potají přicházel.

Najednou se u něho zjevila družina. Poznal je, to je ta Rozumova rodina, říkal si. A celá v černém. Smutní bratři, ach jo. Bylo mu ještě hůře, než před tím. Všechno na něho padalo, zahálka, pesimismus a to ticho a chlad.

co to jako má bejt? Nejdřív je to samé ejchuchu a juchuchu a pak nic, člověka by taky klidně nechali pojít jako bídnýho psa. To snad není možný, já bych do toho kopnul. Ale přeci nepujdu zpátky za tím sucharem. Aby byl pak na koni a zase kejval hlavou jako by mi už zase chtěl řikal, že přece měl pravdu.

Vyskočil na nohy a začal si zpívat a poskakovat. Ale nějak to nefungovalo. Rozbíhal se proti stěnám a bil do nich na poplach. Snažil se alespoň něco rozeznít, místo toho drásal své ruce a ztrácel sílu. Nakonec padl vyčerpaně na zem.

Rozum ho pozoroval z dálky. Bylo mu ho líto, ale věděl, že si tím musí projít sám. Když padl mládenec k zemi, rozběhl se, aby ho zvedl.

chůdě malé, máš tohle zapotřebí? Vzdychl a zavolal své příbuzné, aby mu pomohli Chtíč uložit na lůžko k odpočinku a ošetřit mu rány. Tu největší na duši, způsobenou Zklamáním a ztrátou sebevědomí, tu už nikdo jen tak lehce nezacelí. Nechali ho odpočinout a rozum nad ním bděl. U lůžka se sem tam zastavil Smutek, někdy přiskotačilo Rozčilení, nakoukla i slečna Agrese. Když se mladík probral, chvíli chtěl bojovat, pak se chtěl všeho vzdát, ale Rozum ho držel za ruku a nedovolil mu nic, co by mohlo mít neblahé následky. Nechtěl ho poučovat, ale nemohl si pomoci.

hochu, my dva se spolu musíme umět domluvit.

A Chtíč přikývl. Rozum se nad tím pousmál. Nečekal to.

víš, naučil jsem se od tebe, že někdy je ti potřeba dopřát svobodu a prostor, svět tebou na chvíli rozbouří všechny vody a spustí všechny bubny, taková nespoutaná radost je taky potřeba. Ale všechno dění musí být v rozumných mezích. Rozumíš? Proto je potřeba, abychom se spolu naučili vycházet.

Hoch neříkal nic, byl rád, že se mu někdo věnuje a že mu ten stařík chce dopřát prostor. Možná nebude tak špatný, říkal si. Ale nikdy by mu to nepřiznal, ještě by se to zase otočilo proti němu a to nemohl potřebovat.

jen bych si přál, abys pochopil, že nemůžeš věřit nikomu, kdo se po mě nezeptá, koho nezajímá naše rodina. To hostitelka udává naši vládu, to ona nás pomáhá tvořit a bez ní nejsme. Ale ona bez nás také není. Jen nemůžeme věřit, že vládnout může jen jeden z nás všech. Všichni máme svůj čas daný, všichni do jednoho a musíme se podělit o svá místa na výslunní.

Chtíč jen na chvíli zavřel oči. To zase kecá, říkal si, ale v nitru věděl, že onen zkušený pán má pravdu. Asi to jinak nepůjde.

víš, my všichni dohromady jsme zvláštní celek. Pokud bychom my odešli a ty zůstal sám, brzy bys zhynul. Nejprve bys ale ztratil hodnotu, stal by ses nežádoucím a co by zbylo? Ale takhle, když jsme všichni dohromady, jsme mocní, vzácní, jedineční. To si pamatuj, hochu. Jsme příliš vzácní na to, abychom se dávali tak snadno a levně. Kéž bychom si tuhle naši sílu dokázali jednou pro vždy uvědomit.

Rozum se smutně odmlčel, jako by mu bylo jasné, že je to skoro nemožné. Ale věděl, že už i mladík chápe více. Pohladil ho po vlasech a nechal ho jeho vlastním myšlenkám. Sám si šel po svých a pro svoji hostitelku vyslal úsměv.

jo, holka, Vášeň je zhoubná, Touha je lstivá, Chtíč je prudký a já abych to pak žehlil. Ale neboj, my tě nedáme. A s tím si dopřál Rozum chvilku spánku, aby mohla Fantazie čarovat.