Kde jsou ty časy, kdy jsem znala jak zní smích přátel, jak se jim rozšiřují zorničky, když je něco mile překvapí, jak naklání hlavu, když jsou zvědaví. Dnes vím, že až se budou se mnou smát, budou říkat LOL, až budou v údivu, jednoduše napíší :-o a jestli u toho naklání nebo nenaklání hlavu si můžu jen představovat. Když se chci něco o někom dozvědět, prostě si zadám jeho jméno do Googlu a můžu už jen hltat data. A nebo si přečtu na jeho či jejím blogu, co říkají jejich myšlenky. A běda jak tam dlouho žádná zpráva není. Nechám jim tam komentář nebo jim na icq pošlu vražednou ovečku, jen ať vidí, že si mají doplňovat své stránky… Co kdybych zase chtěla jednou vědět, jak se jim daří a co mají v životě nového. Jen se na nic neptat, hmm, jj. Znám spousty www. a skoro žádné jméno mi v paměti nevydrží, když píšu kamarádce, jednoduše zadám dj a zbytek se doplní sám. Telefon si pamatuje svěřená čísla, tak je na nás pamatovat si jen ta jména pod kterými je máme. Kde jsou ty časy kdy jsem bráškovi dělala chodící telefonní seznam na cestě k telefonní budce. Člověk se prošel, srovnal myšlenky, ujasnil si co chce říci a pak kosnul s maxi sluchátkem na uchu a sledoval, jak mu mizí jednotky z karty. Ale mělo to své kouzlo. Mráz zábl, vločky se snášely a volalo se pěkně na čas, jak bylo domluveno, běda jak se člověk opozdil. A dnes? Stačí zavolat „nestíhám“ nebo prostě napsat „sorry, nepřijdu“ a je to. A když už nemá člověk ani sílu psát, tak se prostě vymluví na signál nebo na baterku. Slova jako zodpovědnost, respekt a dohoda už u nás ztrácí na významu. Prostě si zase skypnem a pak se uvidí. Když jdu domů, vítají mě světla, jak mě zachytí fotobuňka, když odcházím z práce, zadám svůj kód, aby nám nikdo neukradl tužky, než začnu pracovat, zadám heslo do počítače. A když selže síť a nebo přestane jít proud, nastane pozdvižení, zmatek, lidi ztrácí smysl a práce se nedá vykonávat. Kde je doba hrábí, bílých stránek a rukodělných výstupů? Sedím tiše, na mě až nezvykle, na svinutém koberci a kolem po špičkách prošla Petra. Co že se mi děje? Ale nic se jí neděje, přišla na ni technická krize. Technická? No, ne jako že zkouší techniku krize, ale nechce pochopit, že technika nám usnadňuje práci. Zasmušile protahuji končetiny hlavu plnou otázek, na které si najdu odpovědi – jak jinak než na internetu a na hudbu z přehrávače tančím. Ještě že některé věci vyžadují techniku, která nemá vůbec co dělat s elektřinou a ani s deskami plošných spojů. Tíva mě vytáhl na pivo, asi jsem to potřebovala, slyšet hlasy, vidět tváře, pohlédnout do očí, dotknout se života. Sedíme každý nad svým půllitrem a mluvíme o ničem a o všem. Naše slova jsou sice určena jiným párům uší, ale když ty nemůžou nebo nechtějí slyšet. Hrneme na sebe vlastní zpovědi a slova stékají po kůži. Smích se rozbil o poloprázdnou sklenici, oči zase chytily barvu světa a nejen blikajícího monitoru. Bylo to již potřeba, uchopit dech a popadnout ruce, zaklonit záda a protáhnout hlavu – nebo je to jinak? Na ulici se usmívám a probírám si vyřčená slova, která patřila jinému. Najednou mi to dochází, v tom kolotoči všech LED, zvuků, symbolů stojím já, úkaz na první pohled zcela sériové výroby, ale na ten bližší, prostě prototyp. A koho to nezajímá, o hodně přichází. Nemám hodnotu čísla, jímž se prokazuji, ať toho se sedmičkami nebo pěkně periodicky srovnaného, ani nejsem www.osoba.cz. Jsem myšlenka, emoce, pohyb, hlas, tělo, unikát. I když ověnčená zavináči (mimochodem, koho pod tímto slovem napadla kyselá ryba?) a loginy pro technický svět, jsem hlavně člověkem. S tím vyrážím dál. Cestou domů sníh křupe pod nohama a padá do nízkých jarních botek. Mráz se naštěstí pod těsné sako nevejde. Vločky se dále snášejí. Divné. Na konci ledna a ono padá. To na www.meteocetrum.cz nepsali… |
