Člověk je někdy strašně zvědavý. Možná by neměl být. Jsou chvíle, kdy by jistě udělal lépe. Ušetřil by si překvapení, to zvláštní chvění. Ale už Maslow věděl, že když jsou základní potřeby naplněny, saháme výš, zkoušíme dál… Neměla jsem sahat vůbec nikam, možná tak do vlastní kapsy. Takhle si sahám do svědomí a do duše. Asi nemám ostříhané nehty, protože to strašně řeže. Každý nádech, každé mrknutí oka se zdá být oboustranně ostřeným nožem prostupujícím měkkou tkáň. Už chybí jen málo, aby to všechno bouchlo jak odjištěný granát. Polykat vůbec nejde. Hrudník tlačí, oči pálí, mozek bije na poplach a duše sedí v tom nejtmavším koutku, který může najít, schoulená do sebe. Srdce? Co to je? Jsou chvíle, kdy vám dojde, jak moc si lžete do kapsy. Hra na hrdiny se sice nosí, pod heslem independent si razíme kult osobností a spokojených samotářů. Až když zjistíte, že ostatní samotáři třeba nejsou tak samotní, dojde vám, že vlastně také dobrovolně přivazujete vlastní myšlenky za konečky slov vybraného poustevníka. Nevadí, že u toho mluvíte o spokojeném žití na vlastní účet a po vzoru USA ukazujete vybělené zuby se zvoláním: „Jsem free a cool, ne?“

Ne, nejsem, nejsem ani v poho, ani OK, baby. Řešení jako „smotnem brčko“ mi je k ničemu, když to neumím ani připravit natož pak dotáhnout. Tvoření odpadlíka ze společnosti s lahví v ruce také není můj styl. Pokoj se točí a propadá. Bere s sebou světlo i nemožně barevné stěny vlastní výroby a já sedím na svém dvoubarevném křesle uprostřed černé díry. Hlas se zadrhl, slzy nedošly protože ani nebyly. Tupě zírám na jednu jedinou větu. Stačí tak málo, aby to odneslo tak mnoho? Křeslo se rozkývalo jako kobyla, co se vás vzdorovitě rozhodla odmítnout na svém hřbetě. Vypadla jsem ze sedla Snu do náruče Reality. Je to milenka lstivá, zákeřná a nic neodpouští. Vmete vám do tváře pravdu o které jste neměli tušení. Sebere vám iluze a místo nich nechá prázdné ruce. Nehty v růžových dlaních kreslí bílé vrásky. Z nich vzniká mapa vyprávějící příběh tohoto života. Nervózně si koušu ret a snažím se umlčet to bušení ve spáncích s jediným významem. Vytrhl mě zvuk příchozího mailu. Hledám tam odpověď na nevyslovené otázky. „A dream is a wish“ Je tohle snad ta odpověď? A nemyslí  viagru, co mi o řádek níže nabízí, sakra…?