Stůl a za ním elegantní host v černém obleku. Klobouk trochu na stranu a tvrdé oči. Svaly v obličeji se mu pohybují, jak žvýká a sem tam si odkašle, jako by měl stále potřebu ujistit okolí, že je tady. Stránky starých novin mu šustí pod rukama jak jimi otáčí. Rozhodla se ho ignorovat. Posadila se na velký polštář na zemi zády k němu a otevřela si knihu. Řádky jí utíkaly a přitom význam stál opodál. On se zvedl od stolu a přisedl na polštář, záda opřel o její, mlčel a přežvykoval. Jeho přílišná blízkost nebyla příjemná. Zaklapla knihu a prudce vstala v naději, že se jeho záda rychle přiblíží zemi. Nikoliv, místo toho se jen otočil k ní.

„tak podívej, nikdo tě tu nechce. Na tvoje opičky nejsme zvědaví“. Chytil ji za ruce a posadil si ji proti sobě. Objal ji, ona zůstala bez pohybu. Chytil ji za ramena a trochu s sní zatřásl. Přitáhl ji k sobě. Neodporovala, nechala si položit vlastní hlavu do jeho klína. Hudba zněla v rytmu tanga a s každým dalším taktem se toužila narovnat. Posadila se a on ji položil zpět, nabrala nové síly a přidala další pokus, konstantní výsledek, různá intenzita. Za chvíli vypadali jako tančící pár kroužící pokojem. Nakonec se vymanila a chtěla si sednout do křesla, dosedla mu však na klín. Chvíli se nechala houpat na kolenou a pak se odplížila do postele. Načechral ji polštář s naprosto kamennou tváří. Mimické svaly mu asi dávno zakrněly. Seděl u jejího lůžka, dokud se neunavila věčným převalováním. Ráno ji vítal nad hrnkem čaje, pomohl do kabátu a doprovodil do práce. Stále upravený, stále pozorný, stále přítomný. Znala ho dobře, stejně si na jeho přítomnost nemohla zvyknout a vždy ji znervózňoval. Bral na sebe různá jména většinou toho posledního co ublížil a různě dlouho se zdržel. Přicházel nečekaně a bez pozvání a i když nechtěla, vždy mu nakonec uvařila kávu a pustila ho dál.

Tahle návštěva nebyla milá. Lepší kdyby nebyla vůbec. Tentokrát ji nad kouřem stoupajícím ze šálku podal vizitku. Na ní jen stálo Chandra Jan, nepozván.