I.

 Ten den ráno, ostatně jako každý pracovní den, Irena obestoupená spěchajícími s notebooky a ve spleti tmavých kalhot, mířila k velké, prosklené, administrativní budově, kde pracovala. Bořila svůj drobný obličej do límce od kabátu před ostrým, ledovým větrem a vyčítala si, že si ráno ve spěchu vzala sukni. Zahlédla za sebou Petra, jak si zapálil cigaretu a tak spěšně zamířala do blízkého nákupního centra, aby si koupila ještě snídani před tím, než zasedne za počítač.       

„Ahoj!“, pozdravila kolegy, když si svlékala kabát a věšela ho na ramínko mezi ostatní. Její a Petrův pracovní stůl byly šikmo proti sobě. Seděla napřímená a neustále jakoby ve střehu, když připravovala měsíční reporty na poradu oddělení.  

 „Vážení, chtěl bych především poukázat na …“, nevnímala dál slova nadřizeného a nervózně si hrála s přívěškem na řetízku. Celé oddělení sedělo v zasedací místnosti a sledovalo plátno na stěně, kde se míhaly číslice, které se Ireně rozmazávaly před očima. Petrův pohled ji pálil na šíji.  

II.

Během dne teď často chodilla do firemní katnýny na kávu přes celý areál komplexu budov, aby mohla vyjít z vydýchané kanceláře. Petr vždy, když zaznamenal jakýkoliv její pohyb, přestal psát na klávesnici a oddával se svým fantaziím.  

Jednoho dne z Ireny nespustil zrak po celou dobu, kdy šla po dlouhé chodbě a on stál na jejím konci a čekal na recepci. Ireně připadalo jako by šla po ledu a s každým dalším krokem ji víc a víc praskal pod nohami a trhliny se rozbíhaly kolem ní a lačně se točily kolem členků.       

Na toaletě bezradně klesla na zavřenou desku od mísy, zavřela oči a počítala do dvaceti s hlubokým nádechem a výdechem. Cítila se jako mořská víla, která dokáže žít jen mezi vlnami a souše pro ni byla nebezpečná. Přála si, aby byl večer a mohla si kartáčovat svoje dlouhé vlasy. Seděla při tomto rituálu vždy na okraji vany. Poslední dobou myslela při rozčesávání na moře. Bylo pro ni vždy symbolem životnosti, smyslnosti a nespoutanosti.  

III.     

Uplynulo čtrnáct dní.  

Irenu drtilo, že stromy venku bezostyšně stavěli na odiv své odhalené a bezútěšné větve. Nerada se ráno probouzela do zimomřivých mlh a chtěla zahnat šerosvit podzimních dnů. Vynesla si tedy ze sklepní kóje železný žebřík. Musela však odpočívat v každém z pěti mezipater činžovního domu, jak ji ten vrzající krám talčil k zemi.

Ve svém bytě odsunula televizní stolek a květináč s bujarou kaskádou palmových listů. Měla už nachystanou papírovou, květinovou šablonu ornametnu, kterou si včera pečlivě připravila, ostře zářivou pomerančovou barvu v kelímku a jemný, úzký štětec. Stěna v jejím pokoji byla čistě vylíčená od léta. 

Potom vzala telefon, dlouho váhala, než se definitivně rozhodla vytočit Petrovo číslo.
„Ahoj, tady Irena.Neruším?“, zeptala se a upřeně sledovala ručičky na budíku, které ukazovaly osm večer.
Na protější straně bylo ticho.
„Ne“, řekl věcně a dodal, „Ireno, co potřebuješ?“
„Chtěla bych se s tebou zítra sejít“, řekla prostě.         

Irena si smotala chvatně vlasy do skřipce, aby ji nepřekážely, vylezla na nejvyšší příčku žebříku a pustila se do malování. Z retro rádia, které našla na jednom z bleších trhů, hrál koncert vážné hudby. Na okením parapetu neslyšně tancoval plamínek svíčky a uvolňoval pronikavou vůni exotického ovoce. 

IV.  

Blížil se vánoční, firemní večírek.  

Irena už týden chodila po obchodech ve snaze nalézt něco nového na sebe pro tuto příležitost. Měla vkus a uniformní věci ji nechávali chladnou. Nakonec jako vždy skončila ve svém oblíbeném butiku v centru, kde majitelka dbala na orginalitu a jedinečnost každého modelu i doplňků. S tím ovšem souvisela i cena, ale Irena si nechtěla zkazit radost a tak podala prodavačce svoji kreditní kartu bez toho, aby se zarazila nad částkou, která blikala zeleně na displeji pokladny. 

S uspokojením si doma vybalila z papírové tašky a hedvábného papíru černé, společenské kalhoty a černou halenku s korálkovým plisováním a hlubokým výstříhem. Otevřela malou sametovou krabičku, kde se na bílém polštářku třpytily dlouhé naušnice, široký náramek a medailonek na krk, všechno vykládané drobnými kamínky. Ze skříně vytáhla svoje vysoké lodičky a malé psaníčko. Věděla, že zítra bude vypadat neodolatelně. 

V. 

Irena byla uvolněná a oslňující, jen nebýt těch dvou tmavě hnědých očí, které ji sledovaly. 

Celá firma se vešla do jednoho klubu v centru, který byl pro ně ten večer rezervovaný. Klub měl horní patro s balkónem, kde byly umístěné švédské stoly s jídlem. Po točitých schodech se sešlo do dolní části, na přiměřeně velký taneční parket, kolem kterého byly stolky a celé místnosti dodával na honosti velký bar s miriádou sklenic a lahví. 

V polovině večera Irena scházela po točitých schodech dolů a setkala se na nich s Petrem. Zastavila se a přimhouřila bojovně své nazelenalé oči. Petr byl zaskočen, ale očekával dnes tento rozhovor a sám jej začal:
„Mám milenku, se kterou se několikrát týdně scházím a takto nám to oběma vyhovuje,“ suše konstatoval.
Nerozumněla mu. Nevěděla, proč ji tyto věci, které se netýkají jí říká. Držel se zábradlí a ona byla o dva schody výš nad ním. Mlčela.
„Neskutečně mě irituješ“, vychrlil ze sebe s neskrývanou zlostí v pohledu.
„Víš, co si o tobě myslím já?“, vypravila Irena ze sebe.
Nadechla se a řekla důrazně s ironickým úsměvem, jak nejlépe dovedla:
„Jsi bezpáteřní!“ 
Rozčílil se, ale nechal ji dál mluvit.
„Nemůžu tě vystát!“ vyhrkla, jak ji dráždila jeho příjemná vůně.
„Vadí mi jak se oblékáš, jak mluvíš, jak se chováš, jaká jsi frigidní!“, supěl.
Irena otevřela do široka svoje zorničky a v uších jako by jí zalehlo. Svírala křečovitě sklenici se šampaňským v ruce, aby se ovládla a nehnutě stála jako kus bledého kamene.
Nechal ji stát na schodech, prudce se otočil a odešel.

 Irena ladným krokem sešla dolů k baru, kde si objednala pití. Vedle ní stál Simon, který pracoval v prodejním oddělení a pozoroval její výstup s Petrem.
„Co se děje?“zeptal se, když viděl, jak rychle v Ireně zmizela wiskey s ledem.
„Nic se neděje,“podívala se z pod dlouhých řas na Simona a zeptala se ho: „Věříš tomu, že jsem frigidní?“
Začali se splečně smát a on ji vyzval k tanci. 

VI.

Petr si sedl na schody a nespouštěl z Ireny oči.

Celý večer tancovala se Simonem a když se potom cítila unavená, zavolala si taxíka a Simon ji obřadně políbil na ruku a popřál sladkou, dobrou noc.

Jak jela nočními ulicemi města, napsala Petrovi textovou zprávu, protože potřebovala, aby se její vnitřní kruh uzavřel 'Na rozdíl od tebe vím kdo jsem a co cítím. Irena'