„Reportáž pro nás časopis se na téma – Prázdninové lásky v zahraničí. Petra mi říkala, že by vám nevadilo podělit se o zážitky,“ začala redaktorka, když se s Jitkou usadily a objednaly si dvě kávy, dvě neperlivé minerálky a dvě dvojky bílého vína.

„Ano, vím,“ přitakala Jitka a nechala redaktorku dál mluvit.

„Hledáme materiál pro čtení na dlouhé zimní večery a samozřejmě i nové impulzy pro vztahy našich čtenářek. Myslím, že každá žena ráda zavzpomíná na své ctitele, ať už se s nimi seznámila kdekoliv.“  

Na chvíli se odmlčela a potom hned pokračovala: „Chtěla bych vás poprosit, kdybyste vyprávěla svůj příběh. Nebudu vám do něj zasahovat. Nahrajeme ho. Já ho během týdne upravím a pošlu vám na e-mail předběžnou verzi pro tisk.“ 

Jitka přikývla, zabořila se pohodlně do měkkého křesla a začala vyprávět:

„Zůstala jsem ve Španělsku déle, než jsem předpokládala. Původně jsem přijela pouze na dva měsíce, ale nedokázala jsem se rozloučit s výhledem na moře, který jsem měla z okna mého pokoje. V létě jsem pracovala v baru u pláže a přes zimní měsíce chodila uklízet do bohatých domácností.

Hodně času jsem tehdy trávila v internetové kavárně. Majitelem byl Vídeňák Chris. Jeho matka byla Španělka a otec Rakušan. Chris měl černé, delší vlasy, světlou pleť a tmavomodré, hluboké oči. Jeho úsměv mě vždy dokázal totálně odlepit od země, až natolik, že jsem si připadala lehká jako heliový balónek, který se vznášel nad celou kavárnou. Měla jsem svůj oblíbený počítač v koutku, nahoře na galerii. Chtěla jsem, aby kvůli mně vyběhl alespoň schody  a přitom mu nesměla spadnout pěna z mého kapučína. Často se stávalo, že mi připravil koktejl na baru a já si s ním povídala až do závěrečné. Byla jsem jeho pravidelná zákaznice, ale nikdy  nic víc. Někdy mě to trápilo natolik, že jsem místo vlakem, šla podél tratě pěšky. Bydlela jsem tak trochu na samotce, v bývalém selském stavení. Nad pláží vedla úzká, kamenitá cestička dlouhá skoro pět kilometrů. Většinou jsem vždy po ní běžela, abych neslyšela splašený tlukot mého srdce. Když jsem se unavila, seděla jsem na umělém kamenolomu a dívala se do moře. Měla jsem ho nejradši před bouřku. V tu dobu, bylo zčernalé a chtělo se rozlít, až na koleje, a pak dál na silnici, až nahoru do vesnice. Dokázala jsem ho pozorovat celé desítky minut, jak se vzdouvá a vzpírá, pohazuje vlnami, prská pěnu a pláče zlostí. Moře kvílelo a jeho břicho, do jehož středu jsem nedohlédla přes horizont, se vlnilo tancem divochů. Dotýkalo se zčernalých mraků a prohrabávalo je prsty rozvášněné milenky, a když nedostalo, co chtělo, začalo běsnit ještě víc. Předbouřkové scenérie mi vracely zpět mou rozvahu a klid.

Možná se ptáte, proč jsem se o nic nepokusila a nezabodla svůj háček do Chrise. Věděla jsem, že mu nejsem lhostejná. Nikdy jsem nebyla z těch, co nedokáží dát najevo, co chtějí a cítí. Netrpěla jsem ostychem v mužské přítomnosti a byla i schopná udržovat nezávaznou konverzaci se špetkou koketnosti. Byl příliš zranitelný a já nechtěla zneužít jeho slabosti, navíc jsem nevěděla , až do jaké míry nás rozděluje řeč. Mluvila jsem s ním vždy výhradně španělsky. Možná jsem se nedokázala vyjádřit  přesně, moje slovní hříčky a formulace byly v cizím jazyce značně omezené. Odjela jsem s třítýdenním intenzivním kursem a víc jsem neřešila. Pak jsem nějaký čas žila jen ve svém osamělém vakuu jako nemluvný novorozenec, co se dokáže jen smát a plakat. Teprve po nějakém čase jsem se rozmluvila. Můj mozek začal podvědomě zpracovávat gramatiku z učebnice pro samouky, nad kterou jsem usínala ve dnech volna.

Nežila jsem jako poustevnice. Měla jsem svou síť nahodilých známých a pár dobrých kamarádů. Vedla jsem pestrý společenský život. Přesto jsem hodně času trávila v internetové kavárně a nebylo to jenom kvůli Chrisovi. Chodila jsem tam jako na poštu, internet byl pro mě dopisním papírem. Psala jsem pravidelně, alespoň jednou týdně, svoji starší sestře. Pročítala si  zprávy z domova a brouzdala  po pracovních portálech. Nebylo mým cílem se usadit ve Španělsku. Táhly mě moje kořeny.

 Jednoho dne, když jsem opět přišla do kavárny, byl Chrise v objetí tmavovlasé krásky. Strašně mě bolelo, když jsem viděla jak se kolem něho omotávají její paže jako chapadla nenasytné chobotnice. Měla potřebu viset mu na krku jako olivový věnec vítěze. Chris se na mě díval provinile. Teď patřil ji a neodradilo ho ani její malé dítě. Byla svobodná matka. Od toho dne jsem ji vídala velmi často u prominentního stolečku blízko baru. Vysedávala tam hodiny a kouřila jednu cigaretu za druhou, četla časopisy, nebo si povídala se svou dcerou, která si vozila kočárek s panenkou. Co mě nejvíc mrzelo byl fakt, že mě připravila o beztížný stav. Bohužel, stav beztíže nejde navodit, kdy se nám zachce a zcela se vymyká jakýmkoliv zákonům logiky. Ona byla schopná vyplnit prázdné místo v otevřené ráně po předchozí Chrisově partnerce. Byla pro něj otevřenou, teplou a konejšivou náručí. Byla o chirurgickým zákrokem, transplantací umělého kloubu, který Chrisem ohýbal. Nedokázala jsem si pomoct, ale nebyla jsem schopná konfrontace s jeho novým já. I přesto, že jsem s ním nadále mluvila, byla to pouze krátká, zdvořilá, výměna slov. Bylo mi nepříjemné jak mě Ruth zarputile sledovala a vyžadovala neustále jeho pozornost. Měla silnou potřebu mít vše pod kontrolou.  Několik týdnů jsem bláhově čekala, že se Chris objeví, tam kde nebyl.“

Redaktorka si odkašlala.

„Zajímavé.  Ehm.. Nevíte, jestli se rozešli?“

„Možná. Kdo ví. Vy myslíte, že jsou ještě spolu?“ zeptala se Jitka.

„To záleží na tom, kolik měla chapadel!“, zasmála se redaktorka a zaklapla notebook.

„Těžko říct, každopádně si ho přivinula k sobě hodně blízko. Udělala by jste něco jiného než já? Já jsem tehdy vlastně vyklidila pole. Přestala jsem tam chodit.“

„Nejste zřejmě divoká Amazonka . Nestál vám za to,  aby jste vytáhla do boje. Navíc zůstává otázkou, jestli je vůbec žena předurčena k boji,“ zafilosofovala redaktorka.

„Nezlobte se, ale asi vám nerozumím,“ řekla Jitka a upila si  vína ze skleničky na dlouhé stopce.

„Víte, Amazonky byly bezprsé, protože kvůli boji si prý v mládí odstraňovaly jeden nebo oba prsy, aby jim nepřekážely. Cvičily se v boji a teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Zkuste si to trochu aplikovat ,“ vysvětlovala.

            Přišel číšník a redaktorka zaplatila účet. Jitka měla za sebou náročný pracovní den. Celé odpoledne tlumočila ve firmě, která si ji najala. Byla příliš unavená na to, aby přemýšlela o Amazonkách. Vyšly společně s redaktorkou z kavárny a potom se rozloučily.