1.

Jako studentka jsem si vydělávala prací  telefonní operátorky , na část mých měsíčních nákladů. Chodila jsem víceméně na noční směny, abych s nimi mohla skloubit svůj studijní rozvrh.. Byla to pohodová práce, pokud se tedy něco nesemlelo a já nemusela někdy ve dvě, nebo ve tři v noci, řešit zapeklitou situaci, u které jsem se pořádně zapotila. Nebyla jsem schopná učit se po večerech, a tak jsem hodně času trávila na chatu. Byl to pro mě jediný způsob, aby mi únavou nepadla hlava na klávesnici. Moji elektroničtí nickové mi povětšinou psali, že dráždím hada bosou nohou. Já jsem ale nic nepokoušela a nesledovala, chtěla jsem se jen důvtipně bavit bez obalu, a hlavně neusnout.

Zlatý chlapec byl od začátku našeho chatování velmi trefný a vevnitř hodně surový. Byl jako železo, které se pod žárem roztavilo, ale nenabralo ještě žádnou formu, protože ta mu neustále unikala. Při svém usilovném hledání a tápání byl velmi okouzlující. Jednou mi napsal o postavách s meči, které hledaly v katakombách poklad. Nalezli truhlu okovanou obručemi. V té truhle byla další, menší, rovněž okovaná obručemi a v ní byla ještě menší.

Byl to horečnatý monolog o hledání sebe sama. Já jsem mu na oplátku líčila o mém přízemním pozorování lidí v přecpané hromadní dopravě, jak jezdí upachtění a se skelnými pohledy z práce a do práce. Taky jsem mu povídala o labutích, které spí s hlavou zabořenou do načechraných pírek a připomínají bílé lodičky na hladině řeky.

Nicméně nezůstali jsem jen u monitorů počítačů, ale domluvily jsme si setkání.

2.

„Ahoj Viktore, tady Housenka!“ smála jsem se do sluchátka v telefonní budce. Už  ani nepamatuji, kdy jsem někomu takto volala. Rozhodla jsem se pro tento způsob, protože dát někomu moje mobilní číslo bylo pro mě vždy velmi intimní a niterní záležitostí. Nikdy jsem nepatřila mezi ty, co sbíraly kontakty, aby si rozšiřovali svoji sociální síť. Bylo léto a rtuť teploměru vyšplhala určitě na 30tku. Kousek ode mě, u nově vystavené fontány, seděli turisté a chladily si nohy ve vodě.

„Nazdárek ! Odkud voláš?“ ozval se jeho příjemný, hluboký hlas, až mě to překvapilo. Zlatý chlapec se pomalu začal zhmotňovat.

„Jsem na náměstí,“ rozhlížela jsem se kolem sebe.

„Tak tam někde počkej. Zajdeme spolu na oběd,“  navrhl.

„Dobře. Počkám na tebe v Modré kavárně, pod slunečníkama . Mám na sobě bílé šaty na ramínka, na sukni je potisk vlčích máků,“ musela jsem upřesnit. Nikdy jsme si neposlali  žádné vzájemné fotky.

„Za 20 minut jsem u tebe, Maková panenko,“ řekl vesele a ukončili jsme hovor.

            Nepřemýšlela jsem jak asi bude vypadat a nijak mě netrápilo jak působím na první dojem já. Vzhled pro mě nebyl důležitý, upřednostňovala jsem muže s osobním charisma. Každopádně bylo by hloupé se domnívat, že jsem se přes internet zamilovala do Zlatého chlapce. Bavil mě, přitahoval mě, ale neměla jsem potřebu setrvávat v anonymním, fantaskním světě, když jsem věděla, že na druhém konci sedí skutečná osoba. Vždy mi vadilo, že si mohu představit kohokoliv, a že jsem ochuzená o úsměvy, mrknutí oka, zamračení a další mimoslovní a spontánní projevy.

„Ahoj Markéto,“ oslovil mě vysoký, statný muž s tmavými brýlemi.

„Ahoj Viktore,“ usmála jsem se. Políbili mě na tvář a přisedl si ke mně.. Nějakou chvíli jsme se navzájem sledovali, kousek po kousku klouzali pohledem jeden po druhém jako detektor kovu na letišti.

            3.

            Sešli jsme se ještě několikrát a pravidelně si také psali e-maily a smsky.

‚Nezajdem dneska odpoledne na drink, Housenko?‘ přilítla mi jednou po noční zpráva. Souhlasila jsem, přestože mi hořel zkouškový termín. Venku bylo hezky a nedokázala jsem si představit, že bych ho měla strávit v knihovně.

            Ptal se mě tehdy na můj budoucí život. Bylo až udivující, že jsem ho nechala běžet přede mnou jako cestu a kam se stočil, tam jsem šla já. Moje mládí nepotřebovalo ani mapu, ani kompas.

„Copak já vím, Viktore! Nejsem přece čarodějnice s bílou skleněnou koulí!“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Ty nevíš, co bys chtěla?“ divil se on.

„A co ty? Co bys chtěl, ty?“ odpověděla jsem proti otázkou.

Chvíli váhal a pak řekl: „Velký dům, ženu a děti. Chtěl bych si ji přivést do nového, krásného a zařízeného domu. Nemusela by chodit do práce. Mohla by se jen věnovat dětem. Přál bych si šťastnou a spokojenou rodinu.“

Zůstala jsem úplně paralyzovaná.

„…klícku vyloženou drahokamy!?,“ vypadlo ze mě. Občas jsem měla poznámky, otázky nebo dotazy, které hodně lidí  rozčilovalo a říkalo mi, ať mluvím k věci.

„Chtěl bych zajistit svoji rodinu,“ vysvětloval.

Byli jsme jako dvě bubliny naplněné plodovou vodou. Dva duhové světy, které nepraskly a mi nezůstali nazí, znovuzrození. Vyhovovalo nám to tak.