Potápěla jsem se v omezeném prostoru vany a horlivě přemýšlela, co si obléknu na večeři s Romanem. Minulý týden jsme s Táňou vyrazily po výprodejích a mě naprosto uchvátily úzké, tmavomodré rifle. Dnes si je vezmu premiérově na sebe spolu s červeným topem, který mi onehdy dala Kristýna. Moc se mi líbí, jak odhaluje ramena. Nechápu, proč tak rafinovaný, a navíc vůbec nenošený hadřík, vyřadila ze svého šatníku.

            Krouživými pohyby jsem se natírala tělovým mlékem, zatímco voda po koupeli mizela v odpadu. Snad objednal stůl u okna. Ten prostřední, ze tří, má největší soukromí a nejhezčí výhled. Každé sousto mi zde připadá nevysloveným, sladkým příslibem.

„Ahoj Veru, jak bylo?“ snažila jsem se překřičet vrčivý fén, když dorazila Veronika. Natáčela jsem si  na kulatý kartáč poslední pramen vlasů. Podle šustivého zvuku se  táhla s igelitovými taškami z nedalekého obchodu.

„Nic nového. Pořád stejný dokola. Ale konečně je pátek! Nakoupila jsem už nějaké provianty na zítřejší party. Mohla bych udělat malinké toustíčky a obloženou mísu. Koupila jsem lososovou pomazánku, několik druhů sýru,  taky zelené a černé olivy a …“

Nechala jsem mluvit Veroniku do éteru a pečlivě si malovala řasy s prodlužujícím kartáčkem. V našem pronájmu bylo zvykem, že domácí dýchánky končily před půlnocí. Potom sešlá partička pokračovala za zábavou do nočních klubů, někdy až do brzkých ranních hodin. Zhruba před půl rokem se u nás objevil i Roman. Ze začátku mi nebyl kdovíjak sympatický, ale Táňa do mě klavírovala, že by bylo fajn, kdybych přijala jeho pozvání na rande.

            Vylítla jsem z koupelny a hledala oblečení v hromadě odložených věcí na posteli. Před zrcadlem vestavěné skříně jsem se nasoukala do těsných kalhot a s uspokojením, že mi opravdu sednou, zapla poslední knoflík.

„Romík bude asi pěkně slintat, až tě uvidí!“ prohodila Veru mezi dveřmi a kousala do velkého jablka. Bylo ji podezřelé, že jsem nezvykle potichu, tak přišla obhlídnout situaci.

Zvedla mi tím sebevědomí, vděčně jsem se na ni usmála a seběhla po schodech pro telefon.

 „Ahoj broučku, už jsi na cestě?“ volala jsem zamilovaně.

„Za minutu jsem u tebe,“ odpověděl suše. No nic, nenechám se rozhodit. Zřejmě neměl dobrý den.Vklouzla jsem do černých lodiček, vzala si sako z věšáku a shrábla svazek klíčků do miniaturní kabelky.

„Papa, už letím!“ zakřičela jsem na Veru z chodby do kuchyně,  kde už zase vytahovala jídlo z tašek a mazlila se s kocourkem, pro kterého jeli s Táňou do útulku, když jsme se (já, Kristýna, Táňa a Veronika) nastěhovaly do podnájmu.

„Užij si to!“ letělo za mnou vzduchem, než se zabouchly dveře.

            Roman právě zabočoval do ulice. Prudce přibrzdil a stáhl okýnko. Dala jsem mu letmou pusu a zamířila na sedadlo spolujezdce.V autě duněla hudba. Těšila jsem se, až budeme u mého oblíbeného stolku. Vypadalo, že jsme se oba nechali nést proudem svých vlastních myšlenek a představ. Roman říkával, že když člověk mlčí v přítomnosti druhé osoby, znamená to, že by byl raději sám. Tupě zíral na cestu před sebou a bylo vidět, že je na míle daleko od příjemného povídání se mnou. Čím dál víc jsem měla pocit, že jsme v kině, kde dohrál film, ale ještě běží titulky, než úplně zčerná plátno. Zachvátil mě zmatek a já se bořila hlouběji do sedadla, až na podvozek auta, na samou silnici. Polekaně jsem sebou trhla, když zastavil.

            Byli jsme před restaurací. Neměla jsem náladu na vyptávání, co se děje, chtěla jsem se bezstarostně bavit, smát a laškovat. Uvnitř mne se něco žhavého probouzelo, začalo doutnat a drát se napovrch. Dostala jsem strach, že mě to před Romanem spálí nemilosrdně na troud.

„Musím ti něco říct!“ pronesl dramaticky.

Měl nepřirozeně zastřený hlas, který mi nepatřil. Nejradši bych vyběhla z auta, ale ztěžkly mi nohy a já seděla přikovaná bezpečnostním pásem na parkovišti. Viděla jsem veselé páry vcházet do restaurace a toužila jít s nimi.

„Chci se s tebou rozejít. Podvedl jsem tě!“ vyhrkl bez příkras a bez obalu.

Měl obě ruce položené na volantu a stejně tupý pohled jako když  řídil a sledoval dopravní značky. Přála jsem si, abych mohla neviditelně zmizet. Jeho přímočarost uváděla do rozpaků. V nezvykle krátkých větách mi sděloval: „Byl jsem s Olgou. Svedla mě. Chci, abys to věděla.“

Snažila jsem se vybavit její obličej z fotografií, které mi ukázal, když vzpomínal na svá školní léta. Chodili spolu do deváté třídy. Nebyla hezká, ale hodně vysoká. Tyčila se nad celou třídou jako vlajkový stožár v ohni. Měla dlouhé, rudé vlasy, slízané na pěšinku uprostřed hlavy.

„Aha,  přátelská výpomoc od spolužáka,“ napadlo mě.

 „Chtěla být se mnou. Byla neodolatelně sexy.  Nedokázal jsem se ovládnout,“ hodlal mě obeznámit s dalšími podrobnostmi.

Snažila jsem se odvalit tíhu kamene, který před chvílí na mě hodil a vyhrkla: „Nemusíme se kvůli tomu rozejít.“  

Z Romanovy strany nepadla žádná odezva. Možná se v duchu právě stěhoval k Olze.

„Můžeme jet k tobě?“ navrhla jsem lehkovážně. Nechápavě svraštil obočí a mlčel.

Nechtěla jsem prásknout dveřmi, zavolat  taxíka a jet domů. Před necelým měsícem, na procházce podél řeky, Roman vytáhl z kapsy drobný řetízek s medailonkem a připnul mi ho s radostí na krk. Byla jsem tehdy pyšná a polichocená, nesla se majestátním krokem královny. Dnes mi hlavou míhalo nespočet scénářů pro roli podvedené ženy, která se odehraje v jeho bytě - Ztropím dojímavou a sebelítostivou scénu plnou slz. Zasypu ho výčitkami. V tichosti si sbalím svůj zubní kartáček, noční košilku, kalhotky a odejdu navždy z jeho života. Budu  s ním znovu řešit jeho nevěru a plácat se na mělčině našeho vztahu.

Přišla jsem si svázaná tlustým provazem, zelený ufon se svislýma tykadýlkama, který vjíždí na raketovou odletovou dráhu a letí na planetu Nikoho. Po nekonečně dlouhé době nastartoval. Byl nervózní a zapálil si cigaretu.

***

„Jsi příliš náročná, Martino,“ řekl, když jsme leželi vedle sebe v posteli.