17. leden, období Velké zimy

Objevil jsem něco úžasného. Když jsem včerejší noci procházel staré svitky, zachráněné z nedávno vyhořelé akademické knihovny, narazil jsem na podivný pergamen, popsaný starodávnými symboly. Po důkladném zkoumání a ukrývání svitku před ostatními akademiky, jsem došel k názoru, že je to zaklínadlo k novému životu. Jeden ze znaků totiž znamená NEYG´LIV – znovuzrození.

Zdá se, že mi tento svitek přihnali do rukou sami bohové. Toto je má šance ukázat všem těm namyšleným čarodějům, co dokážu. Konečně se mi dostane pozornosti, kterou si právem zasloužím. Provedu tento rituál a nic jiného mi už nezabrání se stát hlavním předsedou královské akademie.

 

Toho rána dorazili do vesnice Torchwood dva cizinci. Jeli na koních, zahaleni v černých pláštích. Muž a žena. Již první pohled obyvatelům osady řekl, že to jsou lovci lidí. Cvičení zabijáci, kteří neznají slitování. U opasků jim visely dlouhé meče. Muž nesl na zádech velkou kuš. V celé vesnici nastalo ticho. Všichni sledovali příjezd neznámých osob, ptající se sami sebe, co tu pohledávají. Vycházeli ze svých domů, i přes to, že z nich měli strach.

Cizinci dojeli k místní putyce a seskočili z koní. Žena odhrnula svou kapuci z hlavy a tím odhalila své dlouhé, vlnité rudé vlasy. Její tvář rýsovala dlouhá jizva na pravém líci.  Muž vytáhl z brašny na svém zvířeti srolovaný pergamen a podal jej ženě. Poté odvedl koně do stájí, zatímco lovkyně zhodnotila situaci kolem. Důsledně si měřila jednoho člověka po druhém, až nakonec pravila: „Slyšte, občané Torchwoodu.“

Nastalo takové ticho, že i dech samotných občanů se zdál být hlasitý. Cizinka rozrolovala papír, co měla u sebe a ukázala občanům to, co v něm stálo. Byl na něm nakreslen mužský portrét.

„Hledáme tohoto muže,“ řekla žena, procházela kolem hloučku lidí a kladla důraz na to, aby si obraz každý pozorně prohlédl. „Je obviněn z černokněžnictví a paktování se s ďáblem. Nemusím zdůrazňovat, jak nebezpečný může být. Dokáže zabít každého, aniž by pocítil lítost, či slitování. Je to kacíř a bezbožník, který musí být potrestán.“

Žena pergamen srolovala. Ze stájí vyšel její druh, kapuci měl staženou. Jeho lysá hlava byla poseta malými jizvami.

„Doslechli jsme se, že měl namířeno sem,“ řekl a zazubil se, čímž odhalil řadu žlutých křivých zubů.

„Pokud jej kdokoliv z vás zahlédl, měl by nám o tom říct,“ pravila znovu žena. „Pokud jej však kdokoliv z vás skrývá, vězte, že nebude potrestán jen onen hříšník. To vy všichni se s ním budete smažit v pekle.“

Nastalo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal. Někteří obyvatelé dokonce zadržovali dech, doufající, že už někdo cokoliv řekne.

„Do naší vesnice, pokud vím, žádný cizinec už dlouhou dobu nevstoupil,“ přehlušil ticho vesnický kněz. „Ale před dvěma dny, došlo kousek od našich polí k vraždě. Byl zabit syn našeho kováře, Arrilus. Našli jsme jej pozdě v noci, v náručí jej držela dívka, která jej milovala. Tvrdila, že ho zabil jakýsi muž, který pak utekl do tmy.“

„A kde bychom tu dívku našli,“ zeptala se žena a přistoupila ke starci blíž.

„Již od včerejška stále vysedává na jeho hrobě.“

„Můžete nám ukázat, kde to je?“ Kněz přikývl a pokynul jim, ať jej následují. Oba lovci se vydali za ním, zanechávaje za sebou zírající tváře obyvatel. Prošli kolem několika domků a malé kaple, než konečně došli k malému kopci, kde se rozkládal místní hřbitov.

Zemi pokrývala lehká pokrývka sněhu, takže hroby nebylo vidět. Až na jeden. U něj seděla mladá dívka se zlatými vlasy a tupě hleděla na dřevěný kříž. Muž poděkoval starci a spolu se svou družkou se vydal po vyšlapané cestičce k nejnovějšímu hrobu.

Když už byli dostatečně blízko a šlo slyšet jejich kroky, dívka se otočila.

„Ty jsi Wedhlett, nemýlím li se?“ zeptala se žena a zastavila pár kroků od ní. Dívka se postavila.

„Kdo jste?“ Sledovala je svýma očima, zarudlýma od pláče.

„Slyšeli jsme, že jsi jediná, kdo viděla toho muže,“ pravil její společník. „Potřebujeme vědět, jestli je to on.“ Žena jí ukázala portrét na starém pergamenu. Dívka po chvíli sledování odpověděla.

„Ano, je to on.“ Cizinci na sebe pohlédli. Pak znovu promluvila rusovláska.

„Můžeš nám ukázat, kde se to stalo?“

Wedhlett je tam zavedla. Na to místo, kde viděla toho cizince, jak klečí u jejího milovaného a něco říká. Žena zavřela oči a začala si pro sebe cosi mumlat. Rozpřáhla ruce a pohlédla k nebi. Dívka nevěděla, co přesně dělá. Zda nějaké kouzlo nebo rituál. O takovýchto věcech slýchávala pouze z příběhů, co jí vyprávěl její otec. Nikdy je však nespatřila na vlastní oči.

Najednou žena vyjekla. Otevřela oči a zhroutila se na zem. Její společník jí ihned přispěchal na pomoc.

„Ano, byl tady. Cítím tu stopy černé magie a ďábla,“ řekla a zhluboka vydechovala. Kouzlo ji zcela vyčerpalo. „Tuším, kam má namířeno.“

„Kam?“ zeptal se muž.

„Do Difgalharu, starého opuštěného hradu na severu.“ Žena pohlédla na mladou dívku.

„Řekni mi, kterým směrem se vydal.“ Rukou jí ukázala k lesu, kam viděla vraha utíkat.

„Tak mám pravdu,“ řekla rusovlasá žena a pomalu se postavila na nohy.

„Řekni mi, Merbeleth, proč míří právě tam?“ zeptal se muž.

„Podle legendy tam kdysi dávno žil mocný pán Archedos, který upsal svou duši ďáblu. Vyvolával tam mrtvé a démony z pekelného světa. Podle mne, se chce pokusit o to samé. Povolat velkou armádu a zničit svět.

Pojď, Lomare! Musíme se vydat na cestu,“ pravila a vydala se směrem k vesnici.

„Počkej, musíš si odpočinout. Nejsi dost silná na další cestu.“

„Není čas! Jestli má dva dny náskok, budeme si muset pospíšit, abychom jej dostihli včas.“ Uznal, že má pravdu. Oba dva odešli a nechali tam Wedhlett stát. Samotnou na místě, kde zemřel její milovaný. Po slovech, co cizinka řekla, jí hlavou běžely jen jediné myšlenky. Povolat pekelnou armádu a zničit svět. Ach, Bohové, pomozte nám.

 

21. leden, období Velké zimy

Konečně se mi podařilo rozluštit poslední zbytky pergamenu a začít s přípravou na rituál. Kouzlo znovuzrození vyžaduje velké soustředění a dostatek moci. Jsem si však jistý, že jej zvládnu.

Neustále si však říkám, proč někdo z čarodějů toto kouzlo nevyužil? Bylo přeci celou dobu v knihovně. Nebo proč o tomto rituálu nejsou v celé akademii žádné zmínky? Na tyto otázky nemohu nalézt odpověď, ale pátrat po nich už nemohu. Nechci riskovat, že někdo zjistí, že jsem si ho vzal. Ne teď, když už je téměř vše připraveno. Zítřejší noci provedu rituál. Dívka, co žije v domku naproti přes ulici, poslouží jako oběť. Žije sama, takže ji nikdo nebude postrádat, když se něco zvrtne. Ale musím počkat. Na zítřek, kdy je úplněk.

 

Dveře malé hospůdky se otevřely a dovnitř vstoupil cizinec v tmavém plášti. Venku foukal silný vítr, a tak se rozhodl najít úkryt tady. Ihned po příchodu k němu lidé upřeli své pohledy. Odhrnul kapuci z hlavy a podíval se po velké místnosti. Taverna byla plná opilců, místních obyvatel, kouře z dýmek a ve vzduchu byl cítit pot a alkohol. Celou hospodu vyhříval veliký krb, v němž plápolal oheň, a praskalo dřevo.

Neznámý muž došel k výčepnímu pultu a posadil se na židli, vyrobenou z dubového dřeva. V putyce opět nastal ruch a lidé si nově příchozího přestali všímat. Zavládl smích, křik a zpěv. Muž si poručil korbel piva. Majitel hospůdky mu z velkého sudu načepoval půllitr až po okraj a pak mu ho přinesl.

„Cestujete z daleka?“ zeptal se.

„Ano,“ přitakal muž a napil se.

„Cestujete sám, že ano?“ položil otázku hospodský. Cizinec přikývl. „To jste velice odvážný cestovat takto nocí, bez doprovodu. Jsou to teď těžké časy. Povídá se, že v poslední době se krajem potulují divní lidé. Černokněžníci, co vás zamordují pouhým lusknutím prstu,“ pravil majitel a na potvrzení luskl prsty přímo před cizincovýma očima. „Jen tak. A to nemluvě o těch nemrtvých a démonech, co vylejzaj v noci ze svých doupat.“

Hospodský vzal do rukou několik mokrých korbelů a začal je utírat. Pak je dal na polici vedle sudu s pivem.

„Ano,“ přikývl muž, „jsou to těžké časy. Už to není tak jak bývávalo. Kde jsou ty doby, co se člověk nebál vycházet po nocích ven?“

„Přesně má slova, cizinče,“ souhlasil hospodský a pokračoval, „A co vás sem přivádí? Do těchto krajů, kde i mrtví vstávají z hrobů.“

„Hledám tu něco,“ pravil muž a znovu se napil hořkého piva. Setřel si dlaní pěnu, co mu zůstala na ústech a mluvil dál. „Jedno místo.“

„Místo? A jaké?“ zeptal se majitel a přiblížil se k němu, jako by měl právě říci nějaké tajemství. Cizinec si však dával na čas, než hospodskému konečně odpověděl.

„Říká se mu Difgalhar.“ V ten moment všichni v hospodě zmlkli. To poslední slovo, co neznámý řekl, jim nahánělo hrůzu. V očích hospodského se zalesklo. Pomalu se od cizince oddálil.

„Určitě jej znáte,“ pravil dál neznámý. Všiml si, že muži vedle něj jsou nervózní. Že několik mužů u stolku v rohu sáhli po svých mečích. I hospodský se choval jinak než před chvílí. Šmátral po něčem za pultem, kam neviděl. Všichni na cizince upínali své pohledy. Sledovali každý jeho pohyb.

Neznámý vypil zbytek korbelu až do dna. A jen co lahev dopadla na pult, muži vedle něj ho popadli a svrhli k zemi.

„Černokněžník! Černokněžník!“ řval hospodský, „přívrženec ďábla!“ Cizinec se vymanil ze spárů svých věznitelů. Jednoho kopl do břicha a druhého uhodil do obličeje. Pak rychle vstal, když jej do hlavy udeřila sklenice a roztříštila se. Popadl dřevěnou židli a ohnal se kolem sebe. Když uslyšel výkřik, zjistil, že zasáhl. Ostatní v hospodě se hrnuli k němu a po chvíli jej zahnali ke zdi.

Z nosu mu tekla krev, jak narazil obličejem na podlahu. Otřel si ji do rukávu a podíval se na všechny strany. Za sebou měl zeď a před ním tvořili půlkruh návštěvníci hospody. Několik z nich mělo vytažené své ostré meče a mířili jimi přímo na něj.

„Je to černokněžník! Zabte ho!“ křičel hospodský.

„Přesně tak,“ přidávali se ostatní. „Ďáblův stoupenec, zabte ho, mučte ho, ať trpí za své hříchy!“

Neznámý se zasmál. V hospodě nastal klid.

„Měli byste mě okamžitě pustit,“ řekl klidně cizinec.

„To víš, že jo. A nechat tě, abys nás mohl všechny proklít a zamordovat. Na to zapomeň bezbožníku. Odtud se nedostaneš živý,“ řekl jeden z těch, co svíral meč.

„Buď mě propustíte, nebo to s vámi špatně dopadne,“ řekl muž a nepřátelsky se usmál. Nedal najevo, že má strach jako oni. Ba dokonce i větší. Jenže potom ucítil jeho přítomnost a uvědomil si, že pokud má odtud vyváznout živý, bude jej muset využít.

„Umlčte ho!“ zavolal kdosi. Ostatní se přidali. Jeden muž, svírající jílec meče, k cizinci vykročil. V ten okamžik se dveře do hospody otevřely a dovnitř se vrhl stín. Silný vítr, který se do putyky vehnal, sfoukl všechny svíčky. Jen oheň v krbu hořel dál. Ve světle záře šlo vidět siluetu netvora.

Vrhla se na muže, který měl napřaženou ruku k útoku a svou mohutnou tlapou s ostrými drápy mu setnula hlavu. Krev potřísnila lidi kolem. Ozval se ženský výkřik. Oheň v krbu lehce pohasínal. Přesto šlo vidět, jak netvor zabíjí vše živé. Roztrhával hrdla, trhal končetiny, páral břicha. Všude stříkala krev. Na zem dopadly něčí střeva.

Putykou se ozývaly křiky plné děsu, ale postupně utichaly. Několik lidí se snažilo dostat ven, jenže stvůra jim v tom zabránila. Chytila toho, co byl nejblíže u dveří a roztrhla jej vejpůl. Poté urvala hlavy dalším dvěma a nakonec rozpárala břicho křičící ženě.

Jediný kdo nakonec přežil, byl hospodský, krčící se za pultem. Netvor k němu došel a vyděšený muž začal křičet a volat o Boží pomoc. Netvor vycenil své velké tesáky a zakousl se do jeho hrdla. Poslední žijící obyvatel vesnice padl na zem mrtev. Netvor se podíval po místnosti plné roztrhaných těl. Vítr v místnosti ustal a oheň v krbu se opět plně rozhořel. Stvůra zmizela.

Cizinec stál stále u zdi, u které byl zanechán a sledoval spoušť kolem. Udělalo se mu nevolno. Vyběhl z hospody ven a vyzvracel pivo, co před chvílí vypil. Zhluboka dýchal a přerovnával si v hlavě, co přesně se všechno stalo. Zemřeli kvůli němu. A on toho tvora povolal. Začal znova zvracet. Tentokrát lehkou večeři, kterou si dával pár mil před vesnicí.

Nedali mu na výběr. Musel to udělat. Pohlédl na svůj plášť celý od krve a rychle jej ze sebe strhl. Neměl důvod tady ještě zůstávat. Bude pokračovat na sever. Snad bude mít štěstí a nalezne místo, které chce.

 

24. leden, období Velké zimy

Stále nemohu uvěřit, co se stalo. Každou minutu, co uběhla od onoho večera, mě pronásledují výčitky svědomí a hrůza z toho... toho tvora. Netušil jsem, že se všechno takhle zvrtne. Kolik zemře lidí.

Začalo to tím únosem. Tu dívku jsem musel přepadnout v jejím vlastním domě a následně odnést do mého sklepa, kde již bylo vše připraveno. Počkal jsem, až se probere a poté ji zabil. Uložil jsem ji doprostřed kruhu, nakresleném na podlaze a začal odříkávat zaklínadlo. Všude začala létat jasná světla. Postupoval jsem podle pergamenu, předčítal slova, co na něm byla napsaná. A pak… pak se to stalo.

Dívčino tělo sebou začalo házet. Světla do ní vnikly, a pak se z jejího hrdla vydral bolestný skřek. Ozval se jakýsi zvuk, jako by všechny kosti v jejím těle praskly. Kůže se trhala a padala na zem. Tělo se pohnulo a dívka vstala. Ale už to nebyla ona. Její tělo bylo asi o tři hlavy větší než před tím. Ten… tvor se napřímil, vydal jakýsi skřek a vycenil své ostré zuby.

Popadl mne strach. Vyběhl jsem ven z domu a utíkal z toho místa pryč. Bestie mne však pronásledovala. Držela se za mými zády a nechtěla mne nechat být. A vtom jsem narazil na skupinku opilců. Vykřikl jsem na ně, ať utíkají pryč. Smáli se. Proběhl jsem kolem nich a nechal je napospas jejich osudu. Když jsem po několika vteřinách uslyšel jejich výkřiky, ohlédl jsem se. Ta stvůra je trhala na kusy. Párala jim břicha a kousky jejich těl rozhazovala všude kolem. Běžel jsem dál, snažil se nemyslet, co se za mnou děje. Jenže poté jsem zakopnul a spadl na zem. Vykřikl jsem a otočil se na záda.

Spatřil jsem stvůru, co nade mnou stála. Z rozevřené tlamy na mě cenila ostré tesáky, po nichž kapala teplá krev. Pak se ke mně sklonila. Zavřel jsem oči a já věděl, že je to můj konec.

 

Když na místo dorazili lovci lidí, oheň v krbu už pohasínal. Jen matné světlo v hospodě odhalovalo krvavá jatka. Desítky mrtvých a už chladných těl. Žena procházela mezi stoly, dávala pozor, aby nestoupla na žádný kus toho, co ještě před několika hodinami mohlo patřit lidskému tělu.

„Přišli jsme pozdě,“ pravil muž a otočil jedno tělo na záda. „Uff…“ řekl, když spatřil rozervané břicho a střeva, co se vyvalily ven.

„Stále ještě máme čas jej dostihnout. Byl tady nanejvýš před dvěma hodinami. Pokud šel pěšky, tak tím sněhem daleko nedošel,“ řekla žena a pomalu se vrátila zpět k muži. Ten vyšel z hospody ven a nadýchal se čerstvého vzduchu.

„Jenže s koňmi se také daleko nedostaneme. Už tak jsou unavení a pochybuji, že by ještě zvládli cestu do kopců,“ řekl muž.

„Budeme tedy muset jít po svých,“ řekla odhodlaně žena a pohlédla na sever.

„Stihneme jej ale zastavit dřív, než provede to, co chce?“ zeptal se Lomar.

„Ano, stihneme,“ řekla Merbeleth. Byla si tím stoprocentně jistá.

*

„Mám pro vás práci,“ řekl král a vstal ze svého trůnu. Po rudém koberci došel ke dvěma lovcům lidí a rukou k sobě přivolal sluhu. „Jedná se o čaroděje. Velmi nebezpečného.“

Vedle jeho boku stanul mladý hoch, v ruce svíral srolovaný pergamen. Starý muž jej od něj vzal a poslal mladíka pryč.

„Tady,“ řekl, „je jeho portrét.“

„Přeje si ho můj pán zabít nebo s ním má jiné plány?“ zeptal se Lomar.

„Ne. Chci, abyste ho ke mně přivedli. Živého,“ řekl král a opět k sobě přivolal chlapce. „Odměna bude vysoká. Rovných pět set stříbrných. Pro každého.“

„Předpokládám, že dostat ho, nebude jen tak,“ usoudila Merbeleth.

„Ne, to nebude,“ řekl panovník a vzal od mladíka malý měšec. Poté jej dal Lomarovi. „Sto stříbrných předem, zbytek až poté, co mi ho přivedete.“

 „V čem teda spočívá ten problém?“ zeptala se Merbeleth.

„Jak už jsem řekl, je to čaroděj,“ řekl král, pokynul lovcům aby jej následovali a vydal se halou směrem ke knihovně. „Sice ne moc zkušený, ale přesto. Potíž je v tom, že se spřáhl s ďáblem.“

„S ďáblem?“ zeptal se Lomar.

„Ano.“ Dveřmi vstoupili do královské knihovny. Prošli mezi regály a zastavili až u velikého stolu uprostřed místnosti. Na něm ležela spousta pergamenů, popsaná jak starodávnými symboly, tak i těmi, které lovci uměli přečíst. „Bude to už tak týden, co provedl rituál, kdy ďábla vyvolal. Jistě jste slyšeli o těch pěti mrtvých lidech nedaleko Kupecké čtvrti.“

„Ovšem, všichni roztrháni na kusy,“ pravila Merbeleth.

„Zprvu jsme si mysleli, že se do města dostala nějaká nestvůra. Jenže pak jsme u jednoho z čarodějů našli tohle.“ Ukázal jim starý pergamen, s podivnými symboly. „Tohle je staré kouzlo, rituál, který na svět přivede démona. Nebylo tedy těžké si domyslet, co se onu noc stalo.“

„A ten muž?“ zeptala se Merbeleth.

„Hledal cosi v akademické knihovně. Byl velice rozrušený. Než nám všechno začalo dávat smysl, našel to, co potřeboval a zmizel. Jediné, co víme, je, že se vydal na severovýchod.“

„A ten ďábel?“

„Nikdo jej neviděl. Tedy kromě toho čaroděje a těch mrtvých lidí. Jisté je, že je pořád na tomto světě. A že poslechne rozkazy svého pána.“

„Jak to tak vidím, tak ten bastard chce ovládnout svět,“ řekl Lomar.

„Pravděpodobně. Od východu na sever je spousta temných míst, kde by mohl začít dělat něco příšerného,“ řekl král a opřel se oběma rukama o roh stolu.

„Co když bude třeba jej zabít?“ zeptala se Merbeleth. Král na ni pohlédl. „Když nebude jiné východisko?“ Král se zamyslel a na chvíli zavřel oči. Poté odpověděl.

„Tak mi přinesete jeho hlavu.“

Lomar a Merbeleth na sebe pohlédli. „Myslím, že je to vše, co potřebujete vědět. Ve zbrojnici si vezměte, co budete pokračovat. Ale hlavně… mu zabraňte, aby neudělal cokoliv, co by mohlo být špatné pro toto království,“ pravil král a narovnal se.

„Ano, můj pane,“ řekl Lomar a uklonil se. Merbeleth se k němu přidala a poté společně s ním odešla z knihovny pryč. Král zamyšleně zkoumal pergameny na stole a sám pro sebe si šeptal. „Dostanu tě, ty jeden hajzle. Dostanu tě.“

 *

Muž vylezl na vrchol kopce a spatřil to. Obrovský hrad s mnoha věžemi, tyčící se vysoko k nebi. Difgalhar. Ležel v malém údolí, okolo něj se rozprostíral mrtvý les. Černé větve vrhaly ve svitu měsíce dlouhé stíny a kryly starou kamenitou cestu, vedoucí k mohutné bráně.

Muž sestoupil po mírném kopci dolů a alejí spálených stromů se vydal k vratům. Šel rychle, hnán touhou konečně vstoupit na místo, kde mohl provést tajemný rituál. Když stanul před obrovskou mříží, otevřela se. Vstoupil na malé prostranství a po kdysi honosném nádvoří, jehož krásu musela obdivovat všechna království, došel k masivním dveřím, vyrobených z černého železa. Opřel se do nich a vrata se s mohutným skřípotem otevřela.

Uvnitř hradu panovala tma. Luskl prsty, louče vzplanuly a osvětlily obrovskou halu slabou září. Ve tváři muže se objevil nepatrný úsměv. Mezi mramorovými sloupy se vydal hlouběji do opuštěného sídla. Vtom opět pocítil jeho přítomnost. Ohlédl se a zdálo se mu, že ve svitu loučí zahlédl stín tvora. Byl tady s ním. Oklepal se hrůzou z představy, že stvůra, kterou před několika týdny vyvolal, mu je stále na blízku. Ale už brzy se ho zbaví. Za chvíli, jen co provede rituál, se netvor vrátí do říše pekelné, odkud jej vyvolal, a on se bude moci vrátit ke svému dřívějšímu životu. Alespoň si to myslel.

Rozhlédl se kolem sebe a obezřetně se vydal do nitra hradu. Musel si s rituálem pospíšit. Dříve, než se stane něco zlého.

 

24.leden, období Velké zimy

Když jsem znovu otevřel oči, zjistil jsem, že je stvůra pryč. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem ji nespatřil. Jen několik mrtvol, ležících opodál. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a utíkal pryč. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Proč mě ta stvůra nezabila? Kam zmizela? Není tohle jen nějaká noční můra? Schoval jsem se v jedné slepé uličce a počkal do východu slunce.

Stráže už našly mrtvé muže, tak jsem se jim raději vyhýbal. Zamířil jsem ke svému domu. Po celonočním usilovném přemýšlení jsem došel k názoru, že je to jediná možnost, co dělat dál. V mém obydlí nakonec stvůra nebyla. Dole ve sklepě zůstalo všechno tak, jak jsem to tam zanechal. Rychle jsem vše uklidil, aby nešlo nic poznat, kdyby na mne přišli.

Toho večera se mi zdálo, že jsem venku na ulici zahlédl toho tvora. Celou noc jsem nespal. Jen jsem seděl schoulený v rohu místnosti a modlil se k Bohům, aby mne ochránili před tím ďáblem. Dalšího dne v noci se dělo to samé. Ovšem v tu chvíli jsem si byl jistý, že ta stvůra je stále někde tam venku. Že mě sleduje. Že čeká na to, co udělám. Celou noc jsem probděl, přemýšlel o možnostech, co dál.

A nyní, když píšu tyto řádky, jsem už rozhodnut, co udělám. Po důkladném zvážení, jsem dospěl k názoru, že budu muset navštívit jak královskou, tak i tu nedávno vyhořelou knihovnu a porozhlédnout se po informacích ohledně toho kouzla nebo tvora. Netuším, zda mé úsilí k něčemu bude, ale je to má jediná šance, jak něco podniknout, než se pro mě tvor vrátí a vezme mne do říše pekelné.

 

Dvě postavy uháněly nocí směrem na sever. Měsíc jim osvětloval cestu sněhem, ve kterém byly zachovány stopy dřívějšího poutníka. Žena utíkala první. Ladnými skoky překonávala větve a velké kameny. Muž cestoval pomaleji. Bořil se do sněhu a byl nucen jít ve stopách svého předchůdce. Nebyl tak lehký a hbitý jak jeho družka.

Merbeleth vystoupila na vrchol kopce a její oči spatřily tajemný hrad, rozprostírající se v údolí. Počkala na svého společníka a spolu s ním se vydala strmě dolů. Rychlou chůzí prošli lesem bez života a skrz bránu vešli na nádvoří. Jejich pohledy ihned zaujala zlatá záře vystupující z útrob hradu. Letmo na sebe pohlédli a pak vstoupili dovnitř. Opatrně šli velkou halou, dívali se kolem a hledali známky po černokněžníkovi.

„Je blízko,“ pravila Merbeleth, „cítím to.“

Hlavou pokývala směrem ke dveřím, z nichž se linulo prazvláštní namodralé světlo. Lomar sundal kuši ze svých zad, nasadil do ní jednu z šipek a namířil jí do pootevřených dveří. Žena vytáhla svůj meč z pochvy. Došla ke škvíře, nahlédla do ní a tiše vrata otevřela.

Oba vstoupili dovnitř. Velká hodovní síň byla plná poničených a rozházených stolů a židlí. Všude se válely sklenice a korbely, spousta různého harampádí. Na zdech visely staré potrhané obrazy z dob, kdy Difgalhar zažíval své zlaté časy. Uprostřed síně klečel muž, ve středu podivného obrazce, nakresleného krví na podlaze. Rukama máchal kolem sebe, jako by ve vzduchu kreslil složité obrazce. Kolem něj létala zářivá modrá světla. Skoro jako by to byly duchové, duše, bloudící tmou. Bylo jich nespočet. Pluly vzduchem, narážely do zdí a odrážely se.

Oba lovci, sledujíc tuto děsivou podívanou, pomalu postupovali k mumlajícímu čaroději. Lomar na něj bez přestání mířil kuší. Náhle Merbeleth stoupla na sklenici, válející se na podlaze. Sklo zapraskalo a černokněžník se otočil. Lovec na nic nečekal a vystřelil. Šipka se zabodla do čarodějova pravého ramene a její hrot prošel skrz maso na druhé straně ven. Muž bolestí vykřikl, druhou rukou chytil konec šipky a vytrhl ji ze svého těla. Merbeleth k němu s ladností kočky přiběhla, ruku s mečem napřaženou k útoku.

„Chcípni, ďáble!“ vykřikla a sekla. Muž zaklonil hlavu a ostří jejího meče prosvištělo vzduchem. Čaroděj luskl prsty a podpálil ženě plášť. Pak napřáhl dlaň k holohlavému muži, který již na něj opět mířil kuší. Vyřkl jakési slovo ve starém jazyce, lovec se vznesl do vzduchu a poté jím černokněžník mrštil o zeď. Tělo bezvládně dopadlo na zem.

Merbeleth ze sebe několika rychlými pohyby strhla plášť a připravila se k útoku. Vrhla se k muži a sekla po něm. Tentokrát níže, s cílem zasáhnout nohy. Úspěšně. Čaroděj vykřikl a na zem vystříkla trocha krve. Muž spadl zády na zem a rukou se snažil zakrýt hlubokou ránu na svém stehně. Žena na nic nečekala a skočila na něj. Chytila jeho prsty a vší silou mu je zlomila. Ozvaly se další výkřiky bolesti, když zapraskaly mužovy kosti. Pokusil se vyslat ještě jedno kouzlo, ale šílenou bolestí nemohl.

„Teď už ti ty tvé čáry nepomůžou,“ řekla žena a pohlédla ke svému druhovi na druhém konci místnosti. Zvedal se ze země a vrávoravě šel k nim. Ještě než stanul po boku své družky, šel již normálně. Merbeleth vstala z čaroděje, kterému z očí tryskaly slzy.

„Máme ho, a k tomu ještě živého. Král bude potěšen,“ řekl Lomar.

„To ano,“ řekla žena a pohlédla na trosku před sebou. Zastavili ho. Před provedením rituálu, co měl na jejich svět povolat démony a nemrtvé. Mužův řev se náhle změnil v smích. Temný smích posedlého šílence.

„Už přichází,“ pronesl a smál se. „Už přichází a oba vás zabije.“

Ozval se podivný zvuk vycházející z haly. Oba lovci pohlédli ke dveřím, ve kterých stál netvor. Byl vysoký, tvarem těla připomínal člověka. Z jeho tlap vycházelo několik dlouhých drápů a z otevřené tlamy na ně cenil ostré tesáky.

„Bohové,“ hlesla žena. Netvor zaútočil. Neuvěřitelnou rychlostí se přihnal k Lomarovi a ohnal se po něm. Jen o vlásek unikl jisté smrti a tasil zbraň. Merbeleth sekla po netvorovi mečem, ale minula. Černokněžník na zemi se stále smál.

Netvor se vrhl na ženu a svými drápy ji roztrhl kůži na pravé ruce. Z rány se vyvalila teplá krev. Druhý lovec se s výkřikem ohnal po stvůře před sebou a sekl ji do nohy. Bestie vydala bolestný výkřik a otočila se. Její dlouhý hnát prosvištěl vzduchem. Drápy roztrhly mužovo hrdlo. Krev pokropila zemi kolem.

„Ne!“ vykřikla Merbeleth a skočila po nestvůře. Levou rukou sekla mečem, zatímco zraněnou vytáhla z opasku dýku. Ostří meče proletělo pár centimetrů od nestvůry. Žena udělala otočku a pravou ruku napřáhla před sebe. Dýka projela kůží tvora. Netvor do ní udeřil a Merbeleth odlétla pár metrů dozadu. Zády dopadla na zem, což jí vyrazilo dech. Stvůra vydala jakýsi skřek smíchaný se zavrčením a otočila se k ještě žijícímu Lomarovi. Levou hnátou jej zvedla do vzduchu a pravou rozpárala břicho. Poté mrtvého pustila na zem a otočila se k čaroději. Ten se stále smál. Stvůra se k němu sklonila a zavětřila. Vtom Merbeleth popadla oběma rukama svůj meč a s výkřikem setla stvůře hlavu. Tělo nestvůry dopadlo na zem. Hlava se odkutálela pryč.

Žena přiběhla ke svému společníkovi, poklekla vedle něj a sevřela jeho mrtvé tělo v náručí. Rozplakala se, zatímco zraněný čaroděj se smál stále dál. Mohly uplynout hodiny, než lovkyně vstala a v ruce sevřela rukojeť meče. Obešla smějícího se muže a přiložila ostří k jeho hrdlu. Mlž umlkl a upřel na ni svůj pohled.

„Svého činu budeš brzy litovat,“ řekl. Poté žena sekla.

 

27. leden, období Velké zimy

Udělal jsem chybu. Ne. Udělal jsem mnoho chyb. Ta první byla, že jsem provedl ten rituál. Ta druhá, že jsem šel do knihovny s tím pergamenem. Když jsem hledal ve starých knihách nějaké zmínky o tom kouzlu, všiml si jej jeden z akademiků. Mlel cosi o tom, že je to vzácný exemplář, a že u mne nemá co dělat. Vytrhl mi ho z rukou a začal studovat. Po chvíli brebentění se odebral pryč, z jeho slov jsem pochytil, že to musí ukázat předsedovi rady.

Hned poté, co odešel jsem věděl, že nemám mnoho času. Rychle jsem prohledal co nejvíce knih, co jsem mohl, až jsem nakonec narazil na jednu, kde jsem našel zmínku o rituálech, které nápadně připomínaly ten můj. Nemohl jsem však knihu číst přímo tam, a tak jsem utekl zpět domů. Vzal jsem si věci, které pro mne byly nejdůležitější a vydal se pryč z města. Nemohl jsem tam zůstat. Věděli by, kde mne mají hledat.

Noc jsem strávil v jedné malé putyce. Ovšem ten večer se znovu objevil ten netvor. Zatím jsem netušil, proč mě pronásleduje, ale nyní už to vím. Vše bylo v té knize, co jsem sebral v knihovně.

Tím rituálem jsem vyvolal tvora, který mne bude chránit. Bude mne doprovázet všude tam, kam půjdu. Nelze jej zabít, protože kdybych se pokusil jej usmrtit, znovu by ožil. I kdybych jej rozřezal na malé kousky a ty rozházel po celé zemi, tvor by se znovuzrodil. Ale tentokrát z jiného mrtvého těla.

Při čtení této pasáže mne postihla hrůza. To mne bude po celý můj zbývající život pronásledovat stvůra a zabíjet vše živé okolo mne? Četl jsem dál a zjistil, že abych se toho tvora zbavil, musel by mne někdo zabít. Jenže tvor by poté chránil toho, který by mne zavraždil. Zůstal by tak v našem světě a vraždil dál. Jediná možnost, co jsem ještě vyčetl je další rituál, který musí být proveden na velmi magickém místě. Díky němu bych poslal tvora zpět do říše pekelné.

Vím, že je tohle moje jediná cesta, jak se tvora zbavit. Místo, kde rituál provedu se jmenuje Difgalhar. Je několik desítek dní cesty na sever, zato je plné magické moci. A jak jsem se kdysi doslechl, je opuštěné, takže mne nebude nikdo rušit. Jediným problémem jsou věci potřebné k rituálu, ale těmi se teď nebudu zabírat. Nejprve se musím vydat na cestu. Vše, co budu potřebovat, budu řešit za pochodu. A vzhledem k tomu, že Difgalhar je odtud na míle daleko, budu na to mít hodně času.