| Dílo #57189 |
|---|
| Autor: | Pan Japko |
| Datum publikace: | 29.04.2009 09:50 |
| Počet návštěv: | 1040 |
| Počet názorů: | 12 |
| Hodnocení: | 1 |
| Prolog |
|---|
za včerejšek, studovat v knihovně je jako supr, mnoho hodin a pak to mnoho hodin přepisovat
bez korektu :D |
|
| Bachtin: Román jako dialog |
Bachtin: Román jako dialog
Martin Charvát
Epos a román (O metodologii zkoumání románu)
Román je jediný dosud se utvářející a nehotový žánr. Pouze román, na rozdíl od ostatních žánrů, je mladší než písemnictví a knihy, jedině román se přizpůsobil novým formám němého vnímání, tj. čtení. Román nemá kánon jako ostatní žánry, historický vliv mají jen jeho jednotlivé prototypy. Román podle Bachtina přivedla na svět nová epocha světové historie. Problém ve zkoumání románu je takový, že román nepatří do žánrové harmonie (literatura jako souhrn žánrů představuje ucelený organický celek). Poetiky minulosti (Aristotelés, Horatius) román přehlížejí, pozdějí je jen v encyklopedickém vymezení žánrů. Román jak bylo řečeno, nepůsobí harmonicky, nýbrž ostatní žánry paroduje, usvědčuje jejich formu a jazyk. V době, kdy román jako žánr dominuje (18.stol.), se téměř všechny ostatní žánry ,,romanizují“. Žánry držící se starého kánonu jsou považovány za autorův záměr stylizace. A právě parodická stylizace ostatních žánrů zaujímá v románu podstatné místo. Sebekritičnost a ironie je důležitým rysem románu jako formujícímu se žánru, román do těchto žánrů vnáší problémovost, specifickou významovou neuzavřenost. Román odráží zřetelně a pohotově proces formování samé skutečnosti. Pozice románu je výjimečná mezi ostatními literárními žánry. Pro všechny teze odrážející vývoj románu (Fielding, Blankebugr, Hegel) jsou charakteristické tyto požadavky: 1.) Román nesmí být ,,poetický“ v tom smyslu, v jakém jsou poetické ostatní žánry krásné literatury, 2.) Románový hrdina má být hrdinský jiným způsobem než hrdina eposu nebo tragédie, musí v sobě spojovat rysy kladné a záporné, 3.) Hrdina nesmí být předveden jako hotový a neměnný, ale jako vyvíjející se, vychováván životem, 4.) Je žádoucí, aby se román stal pro současný svět tím, čím byla epopej pro starověk. Těmto požadavkům je společná z pozice románu vedená kritika ostatních literárních žánrů a jejich poměru ke skutečnosti, pranýřují literárnost a poetičnost nerománových žánrů a předchozích románových tvarů (barokní, hrdinksý,sentimentalistický). Konfrontace románu s eposem má povznést román a učinit z něj dominantní žánr novověké literatury. Podle Bachtina se román liší od ostatních žánrů: 1.) Stylovou trojrozměrností, 2.) Radikální proměnou časové struktury literárního obrazu v románu, 3.) Nová zóna výstavby literárního obrazu v románu, zóna maximálního kontkatu s nezavěšenou přítomností (současnost). Plurilingvismus je pro román bytostným živlem. Následuje konfrontace s epopejí: Zdrojem epopeje je národní epická minulost, národní ústní podání, epický svět je oddělen od současnosti, tj. od doby pěvce. Román zobrazuje událost ve stejné hodnotově časové úrovni se sebou samým a se svými současníky. Epopej je absolutně dokonalým žánrovým útvarem, epická absolutní minulost je pramenem všeho dobrého i pro doby následující. Zkušenost, poznání a praxe zakládají román. Epický materiál prochází stadiem familiarizace a zesměšnění, poté přechází do materiálu románového, přesouvá se do zóny kontaktu. Epickou minulost dělí od všeho absolutní hranice. Epický svět je dán jako tradice, posvátná a nesporná. Absolutnost epopeje lze překonat jen díky plurilingvismu, v atmosféře ozřejmování jazyků. Tyo rysy epopeje patří i středověkým vysokým žánrům. Minulost je zdrojem veškeré pravé reálnosti a hodnoty. Současná skutečnost se nemohla stát předmětem zobrazování ve vysokých žánrech (je nižšího řádu než epická minulost). Román na rozdíl od eposu je spjat s neoficiální promluvou a neoficiálním myšlením. Folklórní kořeny románu je třeba hledat v lidovém smíchu (v nižších žánrech). Řecké vážnosměšné (společný je autobiografický a biografický element) jako předchůdci románu – pojímají soudobou skutečnost, jsou v zóně bezprostředního kontaktu. Smích ruší epickou distanci, jedná se o parodickou demytizaci. Sókratovské dialogy a menippská satira (Petronius). Autor románu je v kontaktu se zobrazovaným světem, nové pojetí autora překonává znovu epické distance. Minulost je podána bez distance, v rovině současnoti. Pro román je typická předpověď, touží ovlivňovat reálnou budoucnost, budoucnost autora a čtenářů. Do románu může člověk vstoupit, román se mění, může přejít z materialistického apelu k filosofickému traktátu až k duševní zpovědi, právě to je příznačné pro román jako nehotový a vyvíjející se žánr.
Promluva v románu
1.) Soudobá stylistika a román
Román ve své totalit představuje disonantní, polyfonní jev. Románový komplex se rozpadá na několik dílčích kompozičně a stylově vymezených celků: přímá literárná promluva autora, stylizace rozmanitých forem orální promluvy z každodenního života, stylizace rozmanitých forem pololiterární promluvy (deníky, dopisy,..), rozličné formy literární, ale mimoumělecké promluvy autora (etické, filosofické, vědecké,…). Stylově individualizované promluvy hrdinů Styl románu tkví v propojení stylů, jazyk románu vytváří systém jazyků. Konstitutivní rys románového stylu spočívá v proudění tématu územím jednotlivých jazyků a promluv. Román je umělecký žánr, románová promluva je typem promluvy básnické. Román se konstituuje ve víru odstředivých (v dialofu), decentralizujících sil, problém lingvistiky je takový, že dialogický moment promluvy zůstal mimo obzor lingvistiky. Stylistika byla také k dialogu hluchá.
2.) Promluva v poezii a promluva v románu
Dialogická orientace promluvy uprostčed cizích promluv skýtá promluvě nové a podstatné umělecké možnosti, svébytnou prozaickou uměleckost, projevující se nejhlouběji a nejúplněji v románu. Promluva se ke svému smysli a expresi prodírá mnohoakcentovým prostředím cizích promluv, souznívá čí disonuje s jeho různými momenty a v tomto dialogickém procesu má možnost modulovat svoje vzevření. A takového druhu je obraz románové prózy. V básnickém obraze v úzkém slova smyslu se veškerý děj rozpoutává mezi slovem a předmětem. Promluva se noří do přirozenosti předmětu, proto za hranicemi kontextu promluva nic nepředpokládá. Pro prozaika naopak předmět odhaluje sociálně kontraditkivní různotvárnost svých pojmenování, hodnocení a klasifikací. Předmět pro prozaika představuje koncentraci různých protikladů, mezi nimiž nesmí být přehlušen ani jeho vlastní hlas. Promluva se rodí v dialogu jako jeho bezprostřední replika, formuje se v dialogickém kontaktu s cizí promluvou ozývající se v předmětu. Akt, jímž promluva uchopuje svůj předmět má dialogickou povahu. Jazyk v básnickém díle se realizuje jako nepochybný, nesporný a všezahrnující. Skepse, rozpory, konflikty hlodají v předmětu, ale do nitra jazyka neproniakjí. Promluva žije mimo sebe, ve svém aktuálním zaměření na předmět, odhlédneme – li úplně od tohoto zanevření, zlstane nám v rukou odhalený trup promluvy. Jazyk je jako živoucí společensko – ideologická konkrétnost, jazyk jako dialektově rozrůzněný názor leží pro individuální vědomí v podstatě na pomezí cizího a svého. Rozdíly mezi žánry často splývají s rozdíly mezi dialekty, dialekty, které pronikly do literatury a včlenily se do spisovného literárního jazyka, přestávají na jeho teritoriu být uzavřenými sociálními systémy. Básníka charakterizuje idea jednotného a jediného jazyka a idea uzavřené samomluvy, není žádoucí, aby skrze slova básnického díla prosvítaly typické předmětné obraty žánrů. Prozaik slova neočišťuje od cizích intencí a podtónů, neničí v nich skryté zárodky sociálních různořečí. Z chaosu jazyků a dialektů se v románu uvtří uspořádaný umělecký systém. To je hlavní rys románého žánru, vývoj románu spočívá v prohlubování dialogičnosti, v jejím rozšiřování a zjemňování.
3.) Různořečí v románu
Různořečí se myslí cizí řeč v cizím jazyce. Nejnázornější a důležitou formu zapojení a uspořádání různořečí skýtá takzvaný humoristický román. V anglickém humoristickém románu lze najít humoristicko – parodickou reprodukci téměř všech vrstev hovorového i spisovného jazyka. Občas tuto stylizaci jazykových vrstev přerušuje promluva autora, mající funkci hodnotící a významovou. Za základ různořečí je považováno použití obecného jazyka – něco mezi hovorovým a psaným jazykem daného prostředí. Dvojakcentová a dvojstylová hybridní konstrukce. Hybrdiní konstrukce je taková výpověď, která svými gramatickými a kompozičními znaky náleží jedinému mluvčímu, ale v níž se ve skutečnosti střídají dvě výpovědi, dvojí styl, dvojí jazyk. Tyto výpovědi, styly od sebe neodděluje žádný formální předěl, k oddělení hlasů a jazyků dochází uvnitř jednoduché věty, často jedno a totéž slovo patří současně dvěma jazykům, horizontem prostupujícím se v hybridní konstrukci jsou vložené žánry. Vložené žánry (dopisy, deníkové záznamy,…) mají funkci často natolik významnou, že román se může zdát jako sekundární synkretická syntéza takovýchto primárních literárních žánrů.
4.) Promlouvající člověk v románu
Člověk v románu je reálně promlouvající člověk, přinášející s sebou svou ideologick sveráznou promluvu. Promlouvající člověk a jeho promluva jsou v románu předmětem slovesného a uměleckého zobrazení, zobrazuje se slovem (autorským). Promlouvající člověk v románu je reálný a bytostně společenský člověk, historicky konkrétní a určitý a jeho promluva představuje sociální jazyk, nikoliv individuální idiom. Promlouvající člověk v románu je pokaždé v určité míře ideologem. Osobitý románový jazyk je vždy osobitým světonázorem, jeho slova jsou vždy ideologemata. Promlouvající člověk v románu a jeho promluva vytvářejí osobitost románu. Jednání románového hrdiny je vždy ideologicky vyhaněné. Syntaktické zvtárnění tlumočení cizí promluvy se pak nikterak nevyčerpává gramatickými konstrukcemi přímé a nepřímé řeči: způsob jejího zapojení, formulace a odstínění se velmi různí. Postupy jimiž se v románu tvoří obraz jazyka, můžeme soustředit do tří základních skupin. 1. Hybridizace – snížení dvou sociálních jazyků uvnitř téže výpovědi, představuje umělecky uspořádaný systém propojení jazyků, jehož cílem je ozřejmit prostřednictvím jednoho jazyka jazyk jiný, 2. Dialogizovaný souvztah jazyků- skládá se ze stylizace – umělecké zobrazení cizího jazykového stylu, variace – ozřejmuje stylizovaný jazyk a zýároveň do něj pašuje své cizojazyčné zájmy, a naposledy z parodie. 3. Čisté dialogy – jde o vytvoření obrazu jazyka, tomu se podřizuje i syžet.
5.) Dvě stylové linie evropského románu
Aby se mohla rozehrát umělecky podstatná hra se sociálními jazyky je třeba radikálně změnit vnímání slova v obecné literární a jazykové podobě. Je třeba si osvojit slovo jako předmětový, typický, ale zároveň intencionální jev, je třeba se naučit vnímat formu v cizím jazyce. Sofistický román zahajuje první stylovou linii evropského románu. Podstatný rys tkví v jednoznačnosti a jednostylovosti. Druhá linie, v antice ještě nezformovaná (zárodky lze vidět u Petronia), zapojuje sociální různořečí přímo do struktury románu, odříká se přímé a čisté autorské promluvy. První linie ponechává ůznoečí mimo rmá.omány první stylové linie (rytířský román) se podjímají úlohy organizovat a stylově pořádat různořečí hovorového jazyka a psaných každodenních pololiterárních žánrů. Romány druhé linie (Cervantes, Rabelais,…) prověřují pak tento spořádaný literární jazyk používají jako základní instrumentální materiál a lidi jím přetváří ve své bytostné hrdiny. V dalším vývoji je barokní román završením sofistického románu, je zde idea zkoušky hrdiny. Proti postulátu výborného hrdiny se staví nový románový typ rozpolcenosti a rozervanosti. Promluva v barokním románu je promluvou patetickou. Dále se barokní román štěpí na dvě větve: prvním typem je dobrodružně – hrdinksý moment barokního románu, druhým je román pateticko – psychologický. Počátkem 19.století se stírá ostrý protiklad mezi stylovými liniemi románu. Všechna významnější díla této doby mají již smíšený charakter, přičemž převažuje linie druhá.
Z předhistorické románové promluvy
Začátkem dvacátého století se objevují četné studie, avšak rysy románové promluvy v nich byly opomíjeny. V předhistorickém období románové promluvy působily mnohé, leckdy značně nesourodé faktor. Prvním z nich je smích, druhým mnohojazyčnost. K nejstarším a nejrozšířenějším způsobů zobrazení cizí přímé promluvy patří parodie. Románová promluva se neurodila a nerozvíjela v úzce literárním procesu boje směrů, stylů, abstraktních světonázorů, ale ve složitém odvěkém zápase kultur a jazyků. Vývoj románové promluvy je spjat s velkými změnami a krizemi v dějinách evropských jazyků, a proto její předhistorickou podobu nepojmou jen dějiny literárních stylů.
Čas a chronotop v románu
Bytostný souvztah osvojených časových a prostorových relací Bachtin nazývá chronotop (časoprostor). Chronotop vyjadřuje srostitost prostoru a času. V literárně uměleckém chronotopu splývají prostorové a časové indicie ve smysluplné a konkrétní jednotě. Čas se zhušťuje, prostor intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie. Chronotop má v literatuře podstatný žánrový význam. Právě chronotop určuje žánr a žánrové tvary, přičemž v literatuře je hlavním principem chronotpu čas.
1.) Řecký román
Už v antice lze pozorovat tři základní typy románového útvaru, tudíž také tři způsoby uměleckého osvojení času a prostoru v románu – tři románové chronotopy. Prvním typem je dobrodružný román zkoušek hdriny (řecký či sofistický r.). Syžety těchto románů jsou naprosto totožné, všechny jsou zkomponovány ze stejných motivů. Čas, po který hrdinové zažívají dobrodružství se neměří, důležitý je motiv setkání. Chronotop setkání často plní v literatuře kompozční funkci. Dobrodružný chronotop se vyznačuje abstratkně technickým spojením prostoru s časem, reverzibilitou časové posloupnosti. Další dva chronotopy jsou chronotop eposu a dramatu. Chronotop řeckého románu je nejabstraktnější a současně nejstatičtější, neskýtá možnost vývoje, růstu a změny.
2.) Apuleius a Petronius
Druhý typ antického románu je dobrodružně – mravoličný román. Jde o Petroniův Saytirikon a Apuleuiova Zlatého osla. Jde o sepětí dobrodružného času s časem všedního mravu. Dobrudružný, mravoličný, všednodenní as se v tomto chronotopu, který je dílem tohoto typu románu. Syžetem románu je pouť hrdiny a její klíčové momenty. Metamorfóza člověka patří spolu s totožností do klenotnice světového folklóru předtřídní společnosti. Syžet je postaevn na idei: jak je člověk stále jiným. Líčí se jen jeden nebo dva okamžiky, které určí životní charakter hrdiny. K témuž patří i typy raně křesťanské hagiografie s motivem krize.
3.) Antická biografie a autobiografie
O klasické biografii nelze mluvit, spíše o stavbu obrazu člověka, procházejícího svou životní cestu. Setkáváme se se dvěma typy autobiografií: první typ je platónský – cesta člověka hledajícího pravé poznání, a druhým typem je rétorická autobiografie a biografie. Základem je občasnká pohřební chvalořeč. Zde existuje reálný chronotop, který představuje náměstí – agoru. Římská autobiografie je nesena éthosem rodiny a splývá s biografickou reflexí veřejně historickou a státní.
4.) Problém historické inverze a folklórního chronotopu
Podstata inverze spočívá v tom, že mystické a umělecké myšlení lokalizuje do minulosti takové kategorie jako cíl, ideál, dokonalost. Působivě reálná je pouze přítomnost a minulost. Podobným projevem k budoucnosti je eschatologismus. Budoucnost je myšlena jako konec veškeré existence. Budoucnost se vyprazdňuje a umrtvuje. Gigantický růst člověka v prostoru a čase vezdejší reality je dán metamorfózou, vlastní zásluhou. Fantastika folklóru je fantastikou realistickou, opírá se o skutečné možnosti lidského vývoje.
5.) Rytířský román
Rytířský román používá dobrodružného času. Čas se rozpadá na řetěz úseků. Chronotop rytířského románu je téměř shodný s chronotopem řeckým. Hrdina je nezištným dobrodruhem. Náhoda je obestřena fluidem zázraku a tajemství. Hrdinové jsou individuální a reprezentativní. Mezi hrdinou a světem není nesoulad, hrdina se v zázračném světě cítí doma. Svébytný chronotop je tedy: zázračný svět v dobrodružném čase.
6.) Funkce pikara, prosťáčka a blázna v románu
Všechny tyto postavy vytváří svébytné chronotopy. Bytostné sepětí s pódii postavených na tržišti, postavy mají přenesený význam. Nelze je chápat doslovně, nejsou tím, čím se na venek zdají. Tyto postavy jsou cizinci v tomto světě, vytváří zvlášstní modus exteriorizace člověka prostřednictvím parodického výsměchu. Transponují úlohu autora, jakoby tlumočí autorův postoj k životu.
7.) Rabelaivský chronotop
Jde o velmi enormní prostoročasové rozlhy v jeho románech. Jde o zvláštní sepětí člověka a veškerého jeho jednání. Tento vztah Bachtin označuje jako vztah adekvace a přímé úměrnosti mezi kvantitativními stupni a prostoročasovými veličinami. Pro Rabelaise je nezbytné rozbořit zfalšovaný obraz světa, převrtat veškeré hierarchické vzaby mezi věcmi a idejemi, odstranit všechny mezivrstvy, které je oddělují. Na základě nového kontextu věcí nutně vyvstane nový obraz světa. Při řešení tohoto úkolu se Rabelais opírá o antiku a foklór. Občas Rabelais sklouzne při popisu k parodicko – epickému homérskému stylu. Zapojuje náboženské pojmy a symboly do jídla, atd… - to je další parodický prvek. Základ jeho historek tvoří archaické folklórní analogie mezi vagínou a rozevřenou ranou. Rabelais usiloval o sjednocené světa, jehož rozklad souvisel s rozpadem středověkého světonázoru. Středověká totalita vzala za své. Bylo zapotřebí nového časoprostoru, který by umožnil spojit reálný život s reálnou zemí, náznaky tohoto tvořivého času obsahovaly folklórní obraty a motivy.
8.) Folklórní podstata Rabelaivského chronotopu
Folklórní čas je čas kolektivní, měří se událostmi kolektivního života. Také je to čas pracovní a čas produktivního růstu. Běh času neznamená pouze růst kvantitativní, ale také kvalitativní. Folklórní čas má výrazně prostorový a konkrétní charakter, není odtržen od země a přírody. Všechny obrazy mají výsostně chronotopickou povahu. Následuje rozštěpené času a syžetu, jde o dualismus času a syžetu. Cykličnost je vnímána negativně. Ústředním motivem individuálního syžetu se stala láska. Motiv smrti nabývá v uzavřené časové posloupnosti významu podstatného a definitivního konce. V Rabelaisově románu je přítomen smích, sex, jídlo, pití, vše je metamorfózou soukromého života.Rabelais vytvořil specifický typ konstrukce realistického obrazu, který vzniká tam, kde se těží z folklóru. Bachtin mluví o realistické emblematice. Složení obrazu zůstaává reálné, ale zhušťuje se a přerůstá veškeré prostoročasové omezení, přitom se však od koknkrétní společensko historické reality neodtrhuje. Inspiračním zdrojem pro Rabelaisa byla lidová smíchová kultura středověku a renesance.
9.) Idylický chronotop
Bachtin rozlišuje idyly různého druhu, čistým typem je: milostná i., zemědělsko – pracovní, rodinná i., poté lze ještě určit smíšené typy s převažujícím momentem (milostný, pracovní,…). Také existují odlišnosti mezi idylami stejného druhu, záleží na tom, zda převládají čistě reálné anebo metaforické vazby. Jedná se o dokonale jednotný folklórní čas a navozuje se cyklický časový rytmus, pro idylu příznačný. Idyla také striktně omezuje obsah na několik základních životních jevů (láska, smrt). Je také přítomno sepětí lidského života s životem přírody, o jejich sladěný rytmus a čas. V regionálním románu obsahujícím idyly se mění syžet (Rousseau – Julie aneb Nová Heliosa). Přítomnost hlavního hrdiny, který léčí svou bolest kontaktem s přírodou. U Rabelaise dostávají tradiční schémata nový smysl, jelikož román se odvíjí ve folklórním čase. Rabelaisův člověk existuje navenek, dosahuje krajního zvnějšnění člověka. Smíchem ruší veškeré historické omezení. Rabelaisův obr je superlativem člověka, velikost tohoto druhu nemůže nikoho ponížit, neboť každý v ní spatřuje glorifikaci vlastní přirozenosti. Rabelaisův prostoročasový svět představuje znovuobjevený vesmír renesanční epochy. Rabelais odkrývá v románu nekonečný vesmírný chronotop lidského života.
10.) Závěrečné poznámky
Chronotop je uměleckou jednotou literárního díla v jeho vztahu k reálné skutečnosti. Proto v díle vždy zahrnuje hodnotový moment. Časová a prostorová určení jsou v literatuře a umění neodlučitelné, srostlé a vždycky bývají emocionálně zabarvené. S chronotopem setkání obvykle souvisí chronotop cesty. Cesta je výsadním místem nahodilých setkání. Cesta je dějištěm událostí. Význam chronotopů je syžetový, představují centra, ze kterých se organizují základní syžetové události románu. V chronotopu se zadrahávají a rozplétají syžetové uzly. Chronotopům náleží syžetový význam. Existuje nekonečné množství chronotopů, každý motiv může mít svůj vlastní chronotop. Chronotop popsal a osvětlil poprvé Lessing v Láokoómtovi. Konstatuje, že literární obraz má časový charakter.
Rabelais a Gogol – umění slova a lidová smíchová kultura
Rabelais je dědicem a završitelem tisícileté tradice lidového smíchu. Jeden z nejvýznamnějších projevů novodobé smíchové kultury lze nalézt u Gogola. Živel smíchu se v plné síle projevoval v Gogolově poetice, přímo v jazykové výstavbě. Do jazyka jeho děl vstupuje nespisovná živá řeč prostého lidu. Smíchovou promluvu strukturuje Gogol takovým způsobem, aby pouze neukazoval dílčí negativní jev, ale aby zároveň odhaloval svébytný aspekt světa jako celku. Zóna smíchu se tedy stává zónou kontaktu. V Gogolově jazyce se ustavičně vybočuje z dobové spisovné normy, dochází ke konfrontaci s jinými skutečnostmi, které rozbíjejí oficální, přímý, spořádaný zevnějšek slova. Smích je u Gogola svého druhu katarzí, očišťuje od nepříjemné všednosti.
Problém obsahu, materiálu a formy ve slovesné umělecké tvorbě
V těchto studiích jde o analýzu ústředních pojmů a problémů poetiky.
1.) Teorie umění a obecná estetika
Žádná kulturní hodnota nesmí ustrnout na rovině prezence, jedině systematické vymezení ve významovém kontextu celé kultury je s to překonat pohou fakticitu nějaké kulturní hodnoty. Autonomii umění zakládá a zaručuje jeho participace v celku kultury, kde zabírá nezastupitelné a nezbytné místo. Poetika systematicky vymezovaná musí být estetikou slovesné umělecké tvorby. Román představuje ryze kompoziční formu uspořádání slovesné matérie.
2.) Problém obsahu
Existuje několik východisek jak lze nahlížet na problém formy a obsahu. Jde o to, že obsah je pouhým momentem formy a obsah je pouhým momentem materiálu. Obsah a forma jsou navzájem srostlé a prostupující se, ale také však nesplývají. Dále lze hodnotit etické hledisko obsahu. Obsah nemůže mít čistě poznávací moment a úplně postrádat moment etický. Etického momentu obsahu se umělecká tvorba a umění zmocňují bezprostředně, vciťováním. Analýza obsahu je ale podle bachtina svízelná a nelze se vyhnout jisté subjektivity.
3.) Problém materiálu
Slovo se obdařuje vším, co je vlastní kultuře – noetickými, etickými a estetickými kulturními významy. Avšak nejen slovo konstruuje kulturu. Jedině v poezii rozvíjí jazyk své veškeré možnosti. Teprve až se lingvistika zmocní svého předmětu a učiní tak metodologicky čistě, bude schopna efektivně pracovat pro estetiku slvoesné tvorby. Umělec nad jazykem vítězí jakoby jeho vlastní zbraní, nutí jazyk tím, že jej jazykově zdokonaluje, aby překonal sám sebe. Význam materiálu v umělecké tvorbě Bachtin definuje takto: materiál sice do estetického objetku ve své materiální mimoestetické danosti jako esteticky významná složka nevstupuje, nicméně je pro výstavbu tohoto objetku nezbytný, jako moment technický.
4.) Problém formy
Umělecké forma je formou obsahu, která se plně realizuje v materiálu, jako by k němu byla přirostlá. Musí se tedy zkoumat ze dvou směrů: 1.) zevnitř čistého esteitckého objektu (z hlediska obsahu) a 2.) zevnitř kompozičního materiálního celku díla (z hlediska techniky formy). Poznávací forma nemá autora – tvůrce: nenacházím ji v předmětu, nepociťuji v ní ani sebe sama, ani svou tvořící aktivitu. Autor – tvůrce je konstitutivním momentem umělecké formy. Při vnímání se nezaměřuji na slova a hlásky, ale na obsah jako celek a dávám mu tak konečný tvar. Pomocí slova autor může přímo zaujmout svůj tvůrčí postoj.
|
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pan Japko', 29.04.2009 10:54.
| Názory čtenářů |
29.04.2009 10:14
 Stan the Joker
|
dám to, ale teď jsem dával nějaký složitý texty, tak na to nemám... :o) |
29.04.2009 10:18
 Pan Japko
|
Stan the Joker napsal(a): dám to, ale teď jsem dával nějaký složitý texty, tak na to nemám... :o) |
29.04.2009 10:20
Stan the Joker
|
http://hubertxy.webgarden.cz/clanky/zdenek-neubauer-tao-biologie-2.html
todle jsem teď študoval, tak potřebuju voraz... :o)) |
29.04.2009 10:21
Pan Japko
|
Stan the Joker napsal(a): |
29.04.2009 10:24
Stan the Joker
|
Pan Japko napsal(a): Stan the Joker napsal(a): pak to dám, já tedka musim sjíždet studijní povinnosti no, ne moc zábava:D |
29.04.2009 10:48
Rušivej element
|
Jane Papko!
Kdybyste aspoň milému čtenáři s formátem trochu pomohl, takto je to jako jezditi trabantem po hrbolech, jednou rukou při tom kouřit a druhou se snažit otevřít plechovku nealkoholického piva. |
29.04.2009 10:50
Pan Japko
|
Rušivej element napsal(a): Jane Papko!
Kdybyste aspoň milému čtenáři s formátem trochu pomohl, takto je to jako jezditi trabantem po hrbolech, jednou rukou při tom kouřit a druhou se snažit otevřít plechovku nealkoholického piva. |
29.04.2009 10:54
Pan Japko
|
změna na lepší čtení
|
29.04.2009 10:59
Rušivej element
|
děkuju:-) |
29.04.2009 13:39
 josefk
|
smail za námahu, přečtu později :) |
29.04.2009 20:44
Stan the Joker
|
http://deniceksv.webgarden.cz/new-age/terence-mckenna-dennis-mckenna-2.html
dávám teď tohlencto... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|