LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #56300
Autor:	Pan Japko
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	11.03.2009 16:35
Počet návštěv:	1291
Počet názorů:	8
Hodnocení:	2 2

Prolog

metadoslov k Girard: Lež romantismu a pravda románu
napsal Martin Charvát

Metadoslov k Girardovi

Metadoslov k Girardovi
Problém aplikace teze nespontánní touhy na konec Zápisků z podzemí.
Zápisky z podzemí vydané roku 1864 jsou dílem, kde lze naplno objevit mechanismus nespontánní touhy avšak nelze plně přijmout koncept, se kterým přichází Girard. V Zápiscích se objevují dvě fáze pokroku ontologické touhy a to fáze neustále střídání prostředníků, fáze je plná neupřímnosti, nepoctivosti a objekt touhy již plně zmizel. Girard nazývá tuto fázi existencialistickou a lze v Zápiscích ji lze dobře vysledovat jakmile člověk z podzemí pomyslně zvítězí nad svým prostředníkem (důstojníkem) a začne hledat nového. Tím novým prostředníkem je Zvěrkov. Druhá fáze pokroku metafyzické touhy je již novou formou neměnnosti. Subjekt je stejně daleko od Druhých jako od samoty, třetí fáze je existencí v nicotě, která nastává, jakmile si subjekt uvědomí, že již není schopen dosáhnout bytí prostředníka, matně si uvědomuje mechanismus ontologické touhy, ale rozhodne se, že smyslem života je smrt. Obě tyto fáze lze v Zápiscích pozorovat, Dostojevský používá techniku rozhovorů a neustálého střídání scén, které za sebou plynou v ohromném tempu.
Podívejme se blíže ne mechanismus nespontánní touhy. Prostředníkem člověka z podzemí je důstojník. Zde nastupuje masochistická tendence člověka z podzemí, který se snaží dosáhnout bytí prostředníka. Následují scény pochybností, váhavosti až nakonec se člověk z podzemí odhodlá ke konfrontaci s prostředníkem (podle Todorova je vešekrá činnost člověka z podzemí určena absencí pohledu) a stává se z otroka pánem, poté co pomyslně zašlape důstojníka do země. Jako omámen se člověk z podzemí hned chytá prostřednictví dalšího. Dosáhl již totiž svého a v roli pána cítí opojení z vítězství. Chce napravit křivdy z minulosti a na to se mu dobře hodí Zvěrkovův večírek na rozloučenou. Zde se snaží dokázat svoji nadřazenost, svojí absenci touhy, avšak tato maska mizí jakmile se společnost odebere do vykřičeného domu. Poháněn touhou vyrazí člověk z podzemí za nimi. Zde však nedosahuje bytí prostředníka a dochází mu, že nikdy nelze dosáhnout na objekt své touhy. Pomalu zde nastupuje fáze existence v nicotě, kdy je subjekt již znaven touhou a neustálým bojem s prostředníkem. Ve vykřičeném domě se setkává s prostitutkou Lízou, tu můžeme označit jako vášnivou bytost. Člověk z podzemí vycítí možnost přeměny své role z role otroka na roli pána a sadisty. Je znaven již svojí masochistickou úlohou a Líza je ideální objekt pro novou úlohu pána. Poté když Líza přijde za člověkem z podzemí, on ji uráží, protože sadismus je založen na tom, že pán uděluje objektu stejnou bolest jako by prostředník uděloval jemu. Přesně to se děje i v bytě člověka z podzemí. A zde by podle Girarda měla nastoupit znovu dialektika pána a otroka. Líza gestem, kterého si dobře povšiml Todorov, vyjevuje svoji touhu a pán se jí zmocní. Líza by se měla podle Girardovi koncepce stát otrokem pána, a nebo by měla mít roli Soňy ze Zločinu a trestu, tedy měla by vést hlavního hrdinu ke konverzi na konci díla, která je zrozením Ducha. Nic z toho se však neděje. Pán ve snaze ještě více sadisticky ponížit Lízu, jí dává peníze za sexuální akt. Líza ale odmítne. Tím se ruší Girardova koncepce. Líza by se měla stát otrokem pána. Nic takového ale nelze pozorovat, Líza tímto gestem ukázala svou podstatu vášnivé bytosti a stala se znovu objektem pánovi touhy. Člověk z podzemí je tedy okouzlen Lízou a vydává se po jejích stopách. Tím Zápisky končí.
Problematika konce Zápisků z podzemí
Jak je možný konec Zápisků, který poukazuje na periodické opakování nespontánní touhy? Jak je možné, že konec není ve formě konverze hrdiny, že konec není ve smrti hrdiny, která je Duchem za účasti vášnivé bytosti (Soňa ze Zločinu a trestu, tuto roli by měla sehrát i Líza)? Zápisky nemají vyvrcholení, ve kterém se maže rozdíl mezi románovou a náboženskou zkušeností jak se děje u Bratrů Karamazových, ani nevstupují mezi moderní humanistické směry vinou svého těžko interpretovatelného konce.
Moje teze je taková, že Dostojevský sám jako spisovatel ještě zcela není prost metafyzické touhy. Podle Girardovy koncepce je hrdinou románu sám spisovatel, který může postoupit z romantické lži do pravdy románu tím, že zatratí svůj minulý život a uvědomí si metafyzickou touhu. Spisovatel románu je pak ten, kdo již prošel konverzí a je schopen plně pochopit strukturu metafyzické touhy. V této fázi však podle mého názoru Dostojevský jen mlhavě cítí mechanismy ontologické touhy, ale ještě od ní není zcela odproštěn, tudíž se to samé nemůže stát ani člověku z podzemí. Teprve v dílech, které následují (Zločin a trest, Bratři Karamazovi, Běsi, Výrostek), je již Dostojevský plně odproštěn od metafyzické touhy a je schopen vyzdvihnout své dílo mezi humanistické směry, kde padá rozlišení mezi náboženskou a románovou zkušeností. Zápisky z podzemí jsou tedy předzvěstí vrcholného Dostojevského díla. Girard podle mého názoru chybně nevěnoval pozornost konci Zápisků z podzemí, protože ten se nedá vysvětlit přímočaře koncepcí nespontánní touhy a také nevěnoval plnou pozornost postavě Lízy, jejíž osoba tento styl konce Zápisků plně podmiňuje. Proto bylo podle mého názoru nutno konec odhalit a pokusit se ho interpretovat.

Epilog

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Pan Japko', 11.03.2009 20:33.