| Dílo #56227 |
|---|
| Autor: | Pan Japko |
| Datum publikace: | 08.03.2009 14:57 |
| Počet návštěv: | 5106 |
| Počet názorů: | 33 |
| Hodnocení: | 3 2 1 |
| Fernau: Od Olympu k Akropoli |
|---|
J. Fernau: Od Olympu k Akropoli
Martin Charvát
Fernau začíná popis antického světa poukazem na Krétu jako vyspělý ostrov kolem roku 2200 před naším letopočtem. Kréťané ale nebyli Řekové, ačkoliv byli spřízněni z praobyvateli Hellady. Avšak ani tyto praobyvatelé také nebyli Heléni, ti totiž ještě pospávali a lovili v okolí Dunaje nebo Tisy. Krétské intermezzo je však velmi důležité vzhledem k hlavním dějinám Řecka. Kolem roku 1400 před naším letopočtem Krétu postihla skáza z rukou Helénů, kteří právě dorazili na Peloponés a usadili se tam. Zpočátku obchodní vztahy se narušily a Kréta byla Helény vydrancována. Jak to víme? Alespoň v náznacíh díky Heinrichu Schliemanovi, objeviteli Tróje. Jak ovšem vypadlo rodové uspořádání víme díky člověku žijícímu až 500 let po těchto událostech, díky Homérovi.
Podle Fernaua je Homér existující postava (což podporuje objevením Tróje a dalších měst o nichž se v Iliadě vypráví), poprvé se na Fernauově výkladu Iliady setkáváme se stylem, jakým je kniha Od Olympu k Akropoli psána. Fernau se snaží mýtické a ušlechtilé bytosti vidět tak, že pomalu ubírá na jejich posvátnosti a zasazuje je pomocí lehké ironie do čistě profánního světa. Hrdinové mají stejné problémy jako obyčejní lidé, stejné strasti a bolesti. Dále následuje Fernauova teze, že Iliada je dílem ne Homéra, ale lidovým vyprávěním, kterému Homér vtiskl formu. Teprve až Odyssea je Homérovým výtvorem a to Fernau dokazuje hned několika příklady (pláč Achillea x pláč Odyssea). Dále zde popisuje Helény jako národ nepředvídatelný, ale zdaleka ne primitivní. Hómer ve svém díle vytvořil Řekům Bohy a nastolil novou ctnost – uvážlivost.
Dalš kapitola se zabývá Dóry, novými příchozími na Peloponés, bojovníky, kteří založí Spartu. Přišli krátce před rokem 1000 před naším letopočtem v důsledku pohybu národů na Visle a Dunaji. S Dóry přišli i Thrákové, ti obsadili východ Dŕové vpadli na Peloponés. Jak je ale možné, že se achájská knížata nebyla schopna ubránit? Fernau to vysvětluje degenerací rodů. Potomci původních hrdinů zlenivěli a tak není divu, že Dŕové dobyli všechna panství postupně. Na dalších pět století zavládl na Peloponésu relativní klid, všichni herci již jsou na scéně. Na malinkém kousku země lez vidět zárodek budoucího světového dění, ostatní říše by byly schopny rozmáčknout Řeky jako nepříjemné brouky, ale neudělali to. Z letargie je vytrhl až pád Chetitů, jež podrobili Thrákové spolu s Řeky. A tím se dostalo na scénu železo. Chetité totiž byli výrobci železa, jejich pádem se tak tento kov dostal do rukou Thrákům a obchodní cestou na Peloponés. Staré měděné dýky byly vyměněny za nové a proměnila se i výzbroj pěšáků do podoby jaká bude neměnná dalších několik set let. Další období vývoje Řecka je na 400 let zahaleno tmou, avšak Fernauovi je tato epocha velmi sympatická. V této době napsal Homér svá díla, daroval Řekům víru v mnohobožství, dal Řecku pojmy dobra a zla jako pojmy ne etické ale estetické. Řekové však mají stále hrůzu z konečnosti svého života, závidí svým bohům, ale Homér je odškodnil, bohové nemají osud. V této temné době byly zformulovány první zákony, raženy první mince, doba byla zralá k velkému osudu.
V páté kapitole se Fernau zabývá popisem Athén, v té době ještě malým a celkem nevýznamným městem na poloostrově Attika. Dějiny klasické Hellady začínají. A tyto dějiny začaly podle Fernaua jedním člověkem, tím byl Solón. Fernau cupuje na kousky moderní smýšlení o klasickém období. Zase vtipně podává výklady drobných starostí obyčejných i slavných lidí Athénské obce. Profanace Hellady. V roce 594 se stal Solón archontem a pustil se do svých reforem. Nikdo nevěděl, co je zapotřebí udělat a zatím Athény chátraly. Solón zrušil otroctví pro dluhy, zakázal vývoz potravin z Attiky, zakázal nadměrný přepych a mnoho dalšího. Změni samotnou státní strukturu, vytvořil radu čtyř set, jakousi dolní sněmovnu, stanovil hlasování o válce a míru atd…..Rozdělil občany do několika tříd podle výnosu majetku, refomy byly dokončeny roku 593 a tím také dány základy demokratického povědomí. Solón se sbalil s pocitem dobře vykonaného úkolu a odešel z Athén. Předtím ještě omilostnil Alkmaiónovce, rod, který byl z athén vyloučen za zabití občana v posvátném chrámu.
Fernau se dále zabývá otázkou pederastie v Antice. Solón po sobě zanechal jednoho chlapce, Peisistrata , budoucího tyrana. Ale o tom až později. Fernauovi jde o přeskočení překážek, které jsou v tomto tématu běžné, jde mu o poukázání na relativnost toho, co je v té které době považováno za přirozené a nepřirozené. Pederastie v antice nebyla považována za něco nečistého, Řekové byli obdivovatelé krásného a za krásné považovali mužské tělo. Vztah panoše a jeho mentora byl velmi specifický. Šlo o touhu chlapce po uznání z mentora, kterého považuje za svůj vzor a idol. Panoš byl učeň, jde o spojení duchovní síly se silou sexuální, bylo nezbytností, aby si chlapec našel vůdce, v důsledku toho byla polovina Řeků učiteli. Na symposiích hráli panoši na citery byli vtahováni do kolokvií. Muž předával panošovi všechny své vědomosti, sdílel s ním veškeré myšlenky a vešekrou zkušenost, mentor chtěl vychovat chlapce tak, aby z něj byl kalos kagathos, dokonalý na těle a duchu. A stejnou touhu měl i Solón a jeho panoš Peisistratos.
Ve 40 letech jako vítěz války s Megarou se Peisistratovi dostává slávy, ale on sám zase znovu zmizí. Po několika letech se ale dostává znovu na světlo. Udává, že byl přepaden a dostává tedy osobní stráž, toho využije k obsazení akropole, ostatní předáci, hlavne Alkmaióvci opuštěli o překot město. Jamile se tak stalo Peisistratos schází do města a nastoluje tyranis. Avšak v této době nemá slovo tyranis onen pejorativní nádech jako teď. Tyranis byla běžná i v sousedních obcích a tyran vládl většinou velmi dobře, potlačoval zájmy šlechty na úkor obchodníků. Avšak Peisistratos byl vyhnán dřív než stačil vůbec sáhnout k nějakým opatřením. Alkmaióvci se vrátili a byli velmi neoblíbení. Peisistratos odmítá nabídku na sňatek s jednou jejich dcerou. Peisistratos se sice vrací do Athén, ale v mžiku zase odchází. A Řekové se touto komedií velmi baví. Pro Řeky byla hlavně pochoutka to, že se jednotlivec probíjí ostatním navzdory, Řekové jsou totiž milovníci individualismu. Peisistratos emigroval do ciziny. Tam zbohatl, z Athén prosakují zprávy o nespokojenosti a to je pro Peisistrata pravý čas. Sbírá vojsko, a dorazí k Athénám. Na Athény má ale také zálusk Sparta, nejmocnější obec Peloponésu. Tímto Peisistratovým krokem je jí však znemožněno pohlcení Athén a tak se vrací zpět. Podle Fernaua jde o vyvrcholení tragédie. Sparta se měla stát vedoucím Peloponésu, byla nejsilnější. Avšak to se nestalo a později na to Řekové doplatili. Peisistratos vládl v Athénách velmi moudře, jako řádný člověk, vydal například rozkaz, aby byli shromážděni Homérovi spisy. Athény se staly velmocí. Zlepšil jejich hospodářskou situaci a podnítil je k obchodu s maloasijskými obcemi. Fernau Peistrata přirovnává ke Cosimu del Medici. Oba zemřeli pokojně.
Po Peisistraovi se dělili o vládu jeho synové. Hipparchos a Hippiás. Dali prý zavraždit trojnásobného vítěze ve spřežení a tím byl dán konec tyranie. Alespoň se tak píše ve všech historických studiích. Ve všech obcích, kde byla tyranida, byli tyranové svrženi. Roku 514 došlo k atentátu na Peisistratovce, Hypparchos byl zabit, Hippiás přežil. Oba spiklenci, kteří vraždili byli milenci, roku 510 byl Hippiás vyhnán. Avšak Fernau podává výklad velmi podrobný a značně odlišný. Není doloženo, že Kimón byl zavražděn Peisistratovci, přesto se tato fáma dostala do oběhu, Alkmaióvci ale byli v té době v Athénách. Milenecký pár, který se pokusil o atentát byl jenom loutkou v rukách vyšší politiky, Alkmaióvců a Sparty. Té se nakonec pokus o svržení Hippiáse podařil.
Sparta. Leží na jihu Peloponésu. V čel jsou dva králové, ale největší moc má pět eforů, neboli dohližitelů. Existuje zde také lidové shromáždění, které spíše formálně potvrzuje rozhodnutí eforů nebo rady starších. Ve Spartě jsou rozlišeni tři lidové vrstvy. První z nich jsou Sparťané – rovnocení, těch je menšina. Druhou skupinou jsou perioikové, tedy původní obyvatelé, kteří přijali nadvládu Sparťanů a nakonec heilóti, neboli otroci z Messénie. Sparta je odvozována od mýtycikého zakladatele Lýkurga a další mýtickou postavou je efor Cheilón, od něhož pochází zákony. Oba dva podle Fernaua existovali. Rozhodujícím prvkem, který dal směr spatrskému vývoji jako vojesnkému státu, byla druhá messénská válka roku 660. Otroci z Messénie povstali a Sparťanům s perioiky šlo o život a válku vybojovali, potom však přijali opatření, aby se podobná situace již neopakovala. Ve Spartě samozřejmě lze vidět i pederastii, která se užívá i k bojovým účelům, kdy spolu mentor a panoš boují bok po boku. Sparťané jsou velmi nedůvěřivý k cizincům a mají zakázáno používat peníze.
Po svržení tyranidy se dostává v Athénách rod Alkmaióvců do popředí a v jeho čele stojí Kleisthenes. Ten si musí pevně vydobýt své postavení bezúhonného a čistého člověka. Jeho největším činem k zachování klidu v Athénách bylo rozdělení Athén, vnitrozemí a pobřeží každou na deset částí. Každá desetina byla spojena do seskupení zvaného fýla. Fýly měly být hlavní vojenskou jednotkou pod vedením vlastního velitel, deset velitelů podléhalo polemarchovi. Kleisthenes rozšířil radu čtyř set na radu pěti set. A fyly konečně postupovaly společně a vyhnuly se zybtečným vnitřním rozporům. Další, značně kontroverzní, novinkou je zavedení střepinového soudu – ostrakismu. Každoročně občané hlasovali na střep o tom, kdo se jim zdá jako nebezpečí pro obec. Onen jedinec byl vypovězen na deset let. Poté se mohl vrátit a byl mu dán zpět i jeho majetek. Později uvidíme, že ostrakismus byl noční můrou všech výjimečných lidí obce. Soubor těchto novinek se nazývá isonomie. Princip občanské rovnosti. V roce 506 nabyl místní konflikt s Thébami a Chalkis takových rozměrů, že Kleisthenes se dovolal perskému satrapovi a dal na znamení podízenosti dopravit prsť půdy. Sparta zuřila. Rozhodla se obrátit na Peršany s prosbou, aby dosadily Hippiáse do čela Athén.
Přivádí se na scénu Peršané. Ti byli velmi rozzuřeni tím, že Athéňané dělali, jako by je o pomoc nikdo nikdy nepožádal. A k tomu se ještě vzbouřil Milétos, maloasijská obec a Athény mu poslali několik málo lodí. To byla vítaná záminka pro Dareia k napadení Hellady. V létě roku 490 vyplula perská flotila. Ostrovy, které napadla se hned podrobily a Athény troubily na poplach. Přišly jenom Plataje a Peršané se vylodili u Marathonu, v jejich čele Peisistratovec Hippiás, proti němu Miltiadés. Nakonec se Athéňané ubránili i bez pomoci Sparty, která přišla jakoby náhodou až po bitvě. Další pokus o přistání Peršanů v Attice byl zmařen rychlým přesunem Miltiadovým vojskem. Miltiadés se vyhříval na slunci a vyjevil touhu obsadit spřátelený ostrov. Byl vážně zraněn, jeho přítel Aristidés musel rozhodnout o střepinovém soudu. Miltiadés zemřel již ve vězení. Athény mu však zachovali vzpomínku a jeho nevydařená expedice na Paros byla zapomenuta.
Themistoklés v čele Athén. Chtěl Athény přezbrojit a vybavit je jako plně námořní velmoc. Chtěl dvě stě válečných lodí a jako důkaz o nezbytnosti dával předvolávat svědky účasti perské mobilizace. Čísla byla hrozivá a bylo také jasné, že Peršan v čele s Xerxesem, přijde. Perským vyslancům se podrobila většina měst Hellady, Sparta, Athény s pár spojenci odmítly. A roku 481 se konal kongres v Korintu. A po zprávách o velikosti perského vojska zavládlo zděšení, bylo třeba zeptat se věštírny v Delfách.
Delfy jsou muzeem všech možných artefaktů přinesených posly jako dar za věštbu Pýthie. Pýthie věštila v Apollónově svatyni. Bylo možné jí položit otázku, ona odpověděla, ale velmi nesrozumitelně a kněží byli ochotní za určitý obnos věty Pýthie přeložit do lidského jazyka. Kněží měli velký politický přehled a tak jim nic nebránilo v tom, aby pozměňovali proroctví ve svém zájmu. Jenže teď přisla helladská delegace a žádala o radu, co dělat v boji s Peršanem. Velmi choulostivá situace a také první věštba byla velmi nejednoznačná a nepříznivá, proto bylo usneseno se zeptat Pýthie ještě jednou. Kněží pak interpretovali její vzkaz jako: , ... jasnozřivý bůh Zeus dá své dceři Athéně dřevěné hradby, které jediné zůstanou nezniče…“(Fernau, str. 95). To byla voda na Themistokleoův mlýn. Flotila!
V květnu 480 vyrazil Xerxes ze Sard a překačuje Hellespont. U Thermopyl na něj čeká opevněná zeď a kolem šesti tisíc odhodlaných obránců a na moři křižuje flotila pod vedením Eurybiadése jehož vrchním velitelem byl Themistoklés. Bouře zničila velkou část perské flotily a Xerxes se rozhodl pro útok na hradby. Dva dny odolávali obránci až se zradou dostali Peršané spojencům do zad a obklíčili je ze dvou stran. Spartský král Leónidás poslal všechny bojovníky domů, kromě své osobní tělsené stráže, kromě tří set spartských bojovníků. Zůstalo s nimi však i několik set Thespijců. A chvíli na to, se strhla řež. Thespijci byli vznešení, ne v tom smyslu, že uměli stolovat, ale v tom, že si nedali život jen tak odkoupit a bojovali o něj. Fernau je přesvědčen, že bychom byli všichni mnohem chudší, kdyby nám dějiny neukázaly tuto myšlenku alespoň na jednom příkladu. Tato myšlenka nám zůstane v krvi. U Thermopyl nikdo nepřežil a Themistoklés zatroubil na návrat na moři, byl přesvědčen, že rozhodující bitva se odehraje u Salamíny. Athény se evakuovaly na ostrov, Sparta chtěla bojovat na zemi. Avšak najednou obrátili, bez jediného důvodu souhlasili s plánem námořní bitvy u Salamíny, vzdali se svého způsobu myšlení pro naději přežití. A tak se stalo, Peršan byl na moři poražen. Xerxes se vydal domů a vrchní velení bylo předáno Mardoniovi, ten prohrál a pdnul v bitvě u Platají roku 479 a perská hrozba byla zažehnána.
Po bitvě se ujalo slovo svoboda, zde jsou počátky idey svobody. Předtím si lidé bralo toto slovo nadarmo do úst. Po perských válkách již Řekové věděli, co to znamená být svobodný. V časech po válkách se Athéňané oddávali klidu a Themistoklea, který se je snažil vytrhnout z letargie považovali za nepříjemný hmyz, nicméně vybudovali na jeho nátlak obrovské hradby. Sparta zuřila a lze zde hledat počátky rozkolu, který vyústí v Peloponéskou válku. Dále vyvstává na scéně nový politický bojovník Kimón, lid ho miloval a Themistoklés byl zatlačen do pozadí a nakonec vypovězen ostrakismem. Dožil u perského krále v blahobytu. Athény nikdy němely Themistoklea rády, braly jako hmyz, který se nad všechny vyvyšuje, nenáviděly svého zachránce, v těchto letech lid prodělával přeměnu, která se označuje ,,dospívání masy“ nebo ,,odpor ke kvalitě“. Odchodem Themistoklea končí éra hrdinů, doba čarodějů a Herkulů, lupičů a těch, kdo si tykali s bohy.
Kimón nerozuměl mechanismu masy a tak po jednom skvělém vítězství byl poslán do vyhnanství. Sparta je v této době postihnuta katastrofou, zemětřesením a ještě k tomu povstali heilóti. Kimón přišel na pomoc, ale nebyl schopen prorazit opevnění. Sparta je pod tlakem a její pomocník Kimón je vypovězen. Ale kdo za to ve skutečnosti mohl, za přátelství se Spartou? Nikdo, masa nemá viníky mezi sebou. A do popředí se dostal Alkmaióvec Periklés. Dostal se do popředí po vržadě vůdce lidu Efialta. A začala periklovská doba. Síla řeckých srdcí pochází podle Fernaua z hladu po kráse a ten, kdo procházel Athénami zakopával o krásu. Perikés objednával plastiky, sochaře,… Periskles perfektně zapadl do formy, do formy harmonie, grácie, míry, byl vůdcem. Avšak za Periklovy doby se stala z jednotlivců masa, Athény byl plné nespokojenosti. Práce byla považována dobrá leda tak pro otroky. A Perikles drancoval společnou pokladnu spojenců, aby měl výdaje za státní služby. Mozky masy lidí nejsou schopny odhadnout konec, který musí přijít, nemocná duše vnímá jako pokrok i pohyb v kruhu a přesně to se stalo Řekům. Pokrokář to je odbyt. A Athény byly na tento stav hrdé a co víc, snažily se svojí vizi vnutit i ostatním.
Periklés se snažil držet zdání hladkého rozvoje. Jednou si začal něco se Spartou a hned selhal, masa na to našla odpověď v podobě povolání Kimóna zpět. A Kimón se poučil a mazal med kolem pusy. Nakonec zemřel při výpravě na Kypr. Periklés se jal ještě udeřit do Kimóna ještě, když byl na cestě do Kypru a to zákonem, který odpíral občanství pokud oba rodiče nejsou občany a to kimón neměl. Dalším krokem bylo dosažení míru s Persií, i když toto gestu bylo pravým opakem toho, co mělo znamenat. A potom, když došlo na konflikt s Megarou, za kterou se postavila Sparta vypukla v roce 431 Peloponéská válka. První fáze je nazývána válkou Archidámovou, kdy Sparta pustoší Atiiku a všichni občané jsou za hradbami Athén. Sparta odtáhne a potom zase přichází, celý proces se opauje, jenže do Athén je zavlečen mor, Perisklés je nespokojeností lidu sesazen a poté zase vrácen do své funkce. Unavený, starý muž. A v roce 429 umírá na mor. Perikés byl podle Fernaua velmi sběhlý v nitrostátní politice, ale nebyl rozhodně výjimečným mužem jak se snaží dokázat různí historikové. O dějinách peloponéské války známe díky historikovi Thukydidésovi, který překračuje Herodota v tom, že nepoukazuje na božské zásahy a je velmi dobře obeznámen se sitaucí.
Po Periklově smrti se do popředí dostávají dva muži, Nikiás a Kleón. Kleón je vůdce masy, pochází z masy, je neurvalý jako ona, brutální, ale zároveň velmi schopný, což dokázal zajetím spartských bojovíků na Lesbu. Nikiás byl aristokrat velmi příjemný a oblíbený. Kleón dosáhl několika vítězství a Sparta přišla požádat o mír, Kleón vyslance vyhodil. Jenže Sparta měla trumf v rukávě a tím byl Brasida, zmocnil se Chalkidiké. Kleón vytáhl proti němu a oba v bitvě u Amfipole padli. Nikiás dojednal mír na základě územních status quo, jenže status quo se nikdy nevrací.
Sókratś se v této době promenáduje po Athénách ve společnosti Platóna a ještě jednoho velmi zajímavého muže, který bude hrát prim v další části války, s Alkibiadem. Z rodu Alkmaióvců a byl velmi schopný, brzy si získal prestiž a stal se stratégém. Jeho plánem bylo dobytí Sicílie a proto uspořádal obrovskou expedici. Jenže ještě před tím než vůbec na Sicílii dorazil byl obviněn z rouhačství a v nepřítomnosti poslán do vyhnanství, Alkibiadés si to namířil přímo do Sparty a expedice na Sicílii se tvrdě nepovedla. Alkibiadés teď škodil Athénám, spojuje se s perským satrapou a psolečně plánují útok. Ve vhodnou chvíli se Alkibiadés vrací do Athén jako osvoboditel. Přízeň lidu však po nepovedeném útoku na Efez. Ten se nepovedl a Alkibiadés pochopil, že jeho hvězda zapadla, vydal se na východ a dožil na Thráckém území, kde byl zavražděn. Peloponéská válka skončila v bitvě u Kozích říček, kde Sparťan Lýsandros zničil většinu athénské flotily. Předtím se zde ještě ovjevil Alkibiadés a radil řecým velitelům jak vyhrát bitvu, odešel s nepořízenou. Sparta vyšla roku 404 ze zápolení jako vítěz.
Avšak Spartě chyběla idea a tak se její ustanovená vláda třicetidirektorů v Athénách brzy rozpadla. Obě velmoci byly válkou zdecimované a do popředí se dostaly Théby. Sókrates se stále producíroval po Athénách a lezl spoustě lidem na nervy a byl obžalován z mravního ohrožování mládeže a potrestán rozsudkem smrti. Sókrates chtěl poukázat na nesmyslné chování svých současníků pro generace další., viz obrana Sókratova. Peršané se zmocnili Ionie a nastala srážka Peršanů s Athénami. Athéňané z ní vyšli vítězně a Peršané se obrátili na Spartu s prosbou o mír.
Théby pod vedením Epameinónda se pokoušly si podrobit Penelopés. Došly až ke Spartě, která byla zdecimována dalším povstáním heilótů a na obranu své obce se postavili pouze starci. A co se nestalo, théby odešly poraženy. A někde tady kolem si už medvěd z Makedonie brousí drápy. Podmanění Řeků pod nadvládu Makedonců přišlo roku 338 u Chaironeie. Filip Makedonský vyhrál tuto bitvu a podmanil si všechny obce na Peloponésu s výjimkou Sparty, kterou nechal být. Po vraždě Filipa se dostává k moci jeho syn Alexandr. Nejprve povraždil všechny své oponenty, co by mohli vznést nárok na trůn a jal se dobývat svět. Touhou dobývat, touhou být nazýván osvoboditelem se dostal do Egypta, kde uvěřil ve své božské zrození. Pokračoval dále do Indie a nejtěží boje prováděl v Afghanistánu. Zabil zde i své spolustolovníky, kteří se odvážili mít jiný názor. Sparta cítí šanci a naposledy se vrhla do boje o svobodu Hellady, byla poražena. Alexandr nakonec umírá vysílen roku 323 před naším letopočtem. Zanechal po sobě desetitisíce mrtvých ze své i ostatních armád, hnán snem ovládnutí celého světa. Po jeho srmti se říše rozpadla.
Hellada vstoupila po smrti Alexandra do nové doby jako muzeum. Ještě stály sloupy, žily myšlenky, ale nikdo nevěděl proč a přišla nová a lepší století.
Ve své knize Fernau předkládá zajímavý pohled na antický svět. V mnoha směrem ruší středoškolské paradigma o různých slavných postavách této éry a s jemnou ironií poukazuje na skutečnosti, které by mohly zůstat méně bystrým pozorovatelům skryty. Fernaův styl je velmi svižný a čtivý.
|
|
| Názory čtenářů |
12.03.2009 11:27
 Pan Japko
|
fajné, tak přišlo hodnocení, 14bodů z 15,.......
takže happy time:D |
12.03.2009 13:26
nemus
|
Pan Japko napsal(a): fajné, tak přišlo hodnocení, 14bodů z 15,.......
takže happy time:D
/
tu máš květinu :) |
12.03.2009 13:30
Pan Japko
|
děkuji za květenu:-)
|
12.03.2009 15:50
 hubertxy
|
zejtra taky den, dám to zejtra, jako jistě! |
12.03.2009 15:51
Pan Japko
|
hubertxy napsal(a): zejtra taky den, dám to zejtra, jako jistě! |
12.03.2009 15:56
humhal
|
Pan Japko napsal(a): hubertxy napsal(a): zejtra taky den, dám to zejtra, jako jistě! jako pohoda nesmí se to přehánět |
12.03.2009 16:00
Pan Japko
|
jj řikal že ti napíše, já sem pro tedy
|
12.03.2009 16:03
humhal
|
Pan Japko napsal(a): jj řikal že ti napíše, já sem pro tedy |
12.03.2009 16:07
Pan Japko
|
humhal napsal(a): Pan Japko napsal(a): jj řikal že ti napíše, já sem pro tedy mně napsal, že jako pude. |
12.03.2009 16:10
nemus
|
V sobotu všcihni jedete protestovat do Plzně, kde maj pochodovat neonacisti, to je jistý! |
12.03.2009 17:55
pospíšilová
|
jak to zvládáš načítat...?? takový elaboráty... |
12.03.2009 18:19
hubertxy
|
nemus napsal(a): V sobotu všcihni jedete protestovat do Plzně, kde maj pochodovat neonacisti, to je jistý! |
12.03.2009 18:36
humhal
|
pospíšilová napsal(a): jak to zvládáš načítat...?? takový elaboráty... |
12.03.2009 19:27
nemus
|
humhal napsal(a): pospíšilová napsal(a): jak to zvládáš načítat...?? takový elaboráty... je to chytrý hoch. |
12.03.2009 20:39
Pan Japko
|
pospíšilová napsal(a): jak to zvládáš načítat...?? takový elaboráty...
S tou Plzní je to škoda, tam nebudu náckové jsou hrozný svinstvo tak díky za mail osiko:-) |
12.03.2009 21:42
hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): pospíšilová napsal(a): jak to zvládáš načítat...?? takový elaboráty... je to zábava. S tou Plzní je to škoda, tam nebudu náckové jsou hrozný svinstvo tak díky za mail osiko:-) |
12.03.2009 21:43
Pan Japko
|
jako pohoda, zejtra v hostinci se bude taky avisovat
|
12.03.2009 21:47
hubertxy
|
Pan Japko napsal(a): jako pohoda, zejtra v hostinci se bude taky avisovat |
12.03.2009 21:47
hubertxy
|
nejlepší, že si posílám aviza mezi humhalem a hubertem. a pak si je vracim... |
12.03.2009 21:51
Pan Japko
|
avisovačka jak má bejt
|
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|