Včera jsem šel ze školy nějak zabrán do vlastních myšlenek. Cestou z
kopce je nutné absolvovat docela prudké schody. Šla nás docela velká
skupina studentů, ale navzájem jsme se neznali. Asi na třetím schodě
jsem uviděl kluka, který měl dve berle a něco s nohama. Vedle ho
podpírala holka ode mě z prosemináře. Pomohl jsem mu z druhé strany.
Chudákovi akorát ujel autobus ze zastávky a on musel až do metra. Něco
podobného aspoň říkal. Holka se na mě podívala a usmála se, já ne.
Jenom jsem měl unavený oči. Kluk si mě moc nevšímal a povídal si s tou
holkou. Já dával lehce rukou pozor, aby náhodou nespadnul. Kolem nás
proudily davy lidí. Bylo mi divně. Po absolovování schodů jsem je opustil. Po
dvaceti metrech jsem měl rozporuplný pocit. Měl jsem mu pomoct až k
metru? Věděl jsem, že to zvládne, neohlížel jsem se, jestli ta holka s
ním pořád šla. Nezachoval jsem se správně, když jsem odešel po pomoci
na schodech? Nebo to bylo tak akorát? Nemůžu se vymlouvat na to, že
pospíchám. To my všichni. Bylo mi divně, nějaká ambivalentnost mě hnala
až dolů do metra. Snažil jsem se vyhnout všem lidem a pohledům, jako
bych spáchal něco hroznýho. Nevím proč. Vždyť jsem mu pomoh ten kousek.
Ne jako ostatní, kteří dělali, že ho nevidí. Jenom ten pohled té holky
byl zajímavý, jakási sympatie. Ale pak jsem ten okmažik přeťal svým
odchodem bez ničeho. Je na mě ten kluk naštvanej, nebo rád, že jsem mu
pomohl aspoň ten kousek? Možná je zvyklý, možná ne, možná......
nooo, jako zamyslet se nad touto otázkou je bezesporu ušlechtilé a konkrétní pomoc samozřejmě ještě víc. ale samotný text mi nepřišel moc objevný... možná :)