Za sítí utkanou,
za stěnou průhlednou,
k světélkům zírá,
necítí stesk, necítí smutek...
Tam někde pod nimi,
pod tichem pod větrem,
nemizí, jenom JE,
stavení temné a odvěké.
A v něm je její příběh snový.

Může se schouliti,
do teplých mráčků,
o temném svém princi,
nechat si zdáti.