Tiše stojíš bez hnutí
v té ponuré komoře vzpomínek,
větru tu není vanutí,
co rozhýbal by vlasů pramínek.
Tvé křivky dokonalost sama,
nejen pro oči blahodárná mana,
k tomu touha ovládnout Tě bývá,
ten žár, jenž se uvnitř Tebe skrývá.

Jen lehký dotek probudí cit,
který by každý poznat chtěl,
nejen skrze tebe žít,
ale dokázat i promlouvat by měl.
Nalézt beze slov jazyk dokonalý,
takový, který by všichni znali,
protože každý někdy v sobě mívá,
ten žár, jenž se uvnitř Tebe skrývá.

Nemáš mysl, ale máš duši,
máš tělo, ale nemáš svaly
a ti, co více tuší,
ihned by tě uctívali.
Sama ale nepromluvíš,
promlouváš skrze mě a skrz Tebe já,
osamocena nikdy pak neobjevíš,
ten žár, jenž se uvnitř Tebe skrývá.

Když konečky prstů po tvém krku tančí
a první tóny ozvou se,
já slyším jak krásně zpívá,
ten žár, jenž se uvnitř Tebe skrývá