Ten křišťálový potok shnilý,
který byl objeven a zároveň skryt,
protéká i mnou a všechny víly
mohou z něj kdykoli pít.

K divu světa teče vším,
ale ten svět se nediví,
jen usmívá se nad úžasem mým,
usmívá se pro mne i pro lidi.

Smím se snad napít z pramene?
Není, kdo by zakázal či povolil,
není, kdo by zachytil ramene,
když by se někdo k potoku naklonil.

K jeho břehu tedy usedám
a ten druhý v dálce nevidím,
trošek té vody již v ústech mám
a nic jiného už necítím…